Jak si nevzít princeznu

Přestárlý princ Adamczyk a asi nejošklivější princezna českých pohádek, možná s výjimkou vši krnové. Královského charismatu nepobral ani jeden z nich co by se za nehet vešlo a totéž platí o celém království, které máme to utrpení poznat. Postavám schází uvěřitelnost, motivace a logické jednání, nejvíc ze všech právě vševědoucím sudičkám. Asi chápu, o co se Janák snažil, ale nefunguje tu nic. Příběh je jalový (že jsou tu skoky v čase jen maskuje, jak jednoduché to v reálu je), jako obvykle před hrdiny není žádná skutečná výzva, která by se nedala jednoduše "okecat", a scénář vodí postavy právě tak jako sudičky, tudíž věci se dějí jen proto, že to tak mocný spřadač vláken osudu napsal do svého wordu 2012 a novější. U Karla Janáka jsem dřív oceňoval alespoň to, že na rozdíl od ostatních pohádkových tvůrců má základní ponětí o úvodu, stati a závěru příběhu, ale tentokrát je to stejná břečka jako jinde. Zhruba do poloviny stopáže vlastně pořád běží úvod, pak je tam nudná mezihra s naprosto neškodnými zbojníky i vojáky, mezi čímž podivně procházejí sudičky, které sice vědí vše, ale zároveň dělají úplné pitomosti, abychom skončili na popravišti, jenže zatímco postavy se z toho naprosto lacině vyhaluzí stylem deus ex hodinky, česká pohádka skomírá s hlavou nevztyčenou. (24.12.2021)

Je pravda, že ohýbání času je pro mě ve filmech líbivá záležitost a tak jsem tuhle pohádku vzal už námětem na milost. Díky tomu nápadu se totiž dala zvládnout její občasná až přílišná infantilnost, která mnohdy vtipem připomínala studiové pohádky devadesátých let. I ústřední dvojice byla taková jo, i ne. Anička Fialová skvělá a Marek Adamczyk (byť ho mám rád) na prince až moc protivný. Obecně ale fajn relax na Štědrý den, jen teda nic, co bych nutně musel vidět znova. Karla Janáka pohádkový standard. (30.12.2021)

Žádný rozum nemůže přemoci osud, jak praví dávné latinské rčení. V tomto případě to platí dvojnásob. Že to celé dopadlo (opět) neslavně, je už cosi jako předpokládaná televizní tradice posledních desetiletí. Na vině je, nepřekvapivě, scénář Petra Hudského, který kombinuje jednotlivé časové dimenze v rychlých, nesoustředěných sledech, v důsledku čehož vzniká nepřehledný chaos, v němž se divák jednoduše ztratí. Moderní (rozuměj současné) významové stylizace v jazyku i chování jednotlivých postav působí spíše rušivě, přestože bylo v tomto ohledu na co a na koho navazovat (vzpomeň na Šíleně smutnou Helenu s Václavem), ale tím, že jak princ, tak princezna (ale i některé další klíčové figury) nejsou dostatečně prokresleny, o jejich charakterech toho víme, či spíše tušíme jen velmi málo, působí jimi pronášené dialogy ledabyle, podbarveny navíc křiklavě primitivním genderovým podtextem. V tom je, podle mého, zakopán pes. Janák, doufaje, že celý ten kostrbatý burleskní příběh zasazený do malebné krajiny, jíž vévodí nepochybně fotogenický frýdlantský zámek, vyvolá náležitý pozitivní ohlas u širokých mas, musel zákonitě narazit jako kosa na kámen. Žoviálních bonmotů je tu přespříliš, těch vtipných ovšem jen minimum. Nutno dodat, že herci se snaží, seč jim síly a zkušenosti stačí, žel s jalovým scénářem ani sudičky nic nezmohou. Na srozuměnou budiž řečeno, že pohádkové příběhy, jakkoli určené dětským konzumentům, by neměly produkovat pouze triviální zábavu, ale rozvíjet také slovní zásobu, představivost, logické myšlení, citové vztahy a vzájemnou komunikaci mezi lidmi. V tomto ohledu je poněkud štědřejší rozhlas, třebaže i tam pohádky povážlivě zhrubly. (26.12.2021)

... S podtitulem "Jak (ne)napsat scénář a (ne)natočit dobrou pohádku". Hele, základní pravidlo scenáristiky zní: Když neumíš psát, tak se nepouštěj do časových smyček. Protože nejspíš nedokážeš napsat nic, co by alespoň částečně dávalo smysl... A druhý základní pravidlo scenáristiky zní: Nevysvětluj. Nevysvětluj kam se jde a co se tam bude dělat - a pak se tam jde a udělá se to. Navíc mě dost drásala prázdná snaha o "dramatičnost", tam kde prostě nebyla - děje se nám před očima pořád něco spěšného a nervního za dramatické hudby, lidé křičí a pobíhají a pak se při příležitosti významného dějového zvratu zastaví a hovoří.  A takhle pořád dokola, dokud ze všeho toho očekávání velké akce nezemdlíme zklamáním. (10.04.2023)

Každý rok doufám, že Janák zopakuje úspěch Korunního prince, a každý rok jsem víc a víc zklamaná. Výchozí námět měl potenciál a ústřední dvojici ztvárnili sympatičtí herci, co je to ale platné, když jim scénář nepředepsal přirozený vývoj a z antipatií do lásky přepnou mrknutím oka. Za sudičky bych ještě možná "vytlačila" třetí hvězdičku, ale ty hrátky s časem byly vlastně tak nesmyslné a nepřehledné, že se mi ani nechce. Jo a usnula jsem. (26.01.2022)