Transport z ráje

Když jsem kousek zahlédl v televizi, tak jsem si říkal, že film vypadá moc dobře. Když jsem jej shlédl celý, tak už to tak dobré nebylo. Nějak se děj vlekl. Jediné, co mě zaujalo, byla terezínská každodennost. Kromě toho nejsem si jist, jestli se v Terezíně natáčelo před návštěvou Červeného kříže. Mám dojem, že nejdřív přijel Červený kříž a pak toho teprve bylo využito. Na druhou stranu byla jako základ vzata Lustigova povídka, takže je jasné, že ne vše bude podle skutečnosti. (13.04.2020)

Na poprvé mi to přišlo jako taková spíš průměrná podívaná, při druhém zhlédnutí na mě film zapůsobil mnohem víc. Transport z ráje (dokonale výstižný název) nesází tolik na atmosféru strachu a dojemnost jako jiné tématem podobná díla, spíš se k problematice staví více popisně, bez přehnaných emocí, s velkou dávkou pragmatismu (což nejspíš mnoha divákům odkojených na určitých opakujících se žánrových motivech příliš nesedne). Postavy, z nichž mě asi nejvíc zaujaly Binde a Vágus, jsou ve většině případů velmi dobře napsané a zahrané, a to ať už jde o nacisty (obrovsky přesvědčiví Prachař a Narenta) nebo obyvatele Terezína. Ti jsou tak nějak smíření se svým osudem, a přestože mají strach a bojuje v nich pud sebezáchovy s udržením si posledních zbytků lidské důstojnosti, snaží se ke svému osudu přistupovat ponejvíce střízlivě (třeba taková Lízinka by byla v jiné době a na jiném místě nejspíš považována za pořádnou couru, zde však v předvečer transportu rozhodně ne). A obsazení je vůbec velkou devízou tohoto filmu, protože se divák dočká spousty začínajících herců, stejně jako zkušených veteránů. Silné 4*, trochu neprávem nedoceněný snímek. "Už nikdy jako ovce!" (19.10.2012)

Tisíce lidských osudů, uvězněných ve zdech terezínského ghetta. Město, které Vůdce daroval Židům. Láska, naděje, zoufalství, čekání na smrt. A také nekonečnost čísel. Lidé jako čísla. Už nikdy jako ovce! Lustigova literární předloha nabízí silný sugestivní příběh, který se prostřednictvím filmového obrazu stává nadčasovým poselstvím mimo rámec své doby, což může být částečně dáno také použtím ryze moderních prvků (vynikající hudební motivy z pera Jiřího Sternwalda včetně tragikomicky jiskřivé písničky). Snaha nalézt v zoufalé situaci alespoň několik šťastných chvilek se dnes jeví jako tichá, přesto troufalá vzpoura proti totalitní zvůli. Přesný výběr hereckých představitelů na obou stranách barikády – židovské (Štěpánek, Řanda, Brodský, Vinklář, Pešek, Štěpničková a celá plejáda dalších) i nacistické (Prachař, Vršťala) – zahrnuje do svého středu také nastupující generaci mladých v čele s Josefem Abrhámem, Františkem Němcem, Jurajem Herzem i teprve sedmnáctiletým Ladislavem Potměšilem. Mrazivý pocit ze závěrečné sekvence filmu – odjíždějící transport dvou tisícovek židovských obyvatel terezínského ghetta, bez milosti odsouzených na smrt – přetrvává i po opakovaných shlédnutích a zdá se, že jen tak nevymizí ani po bezmála půl století, které již od vzniku Brynychova snímku uběhly. (22.04.2014)

Ďalšia depka z 2. svetovej vojny/holocaustu na našom (bývalom) území. A možno aj najchladnejší a divácky menej príťažlivý, ako iné príspevky k téme. Chlad je vyjadrený často osovo symetrickou kamerou, pohybom postáv v priestore akoby v smrteľne naaranžovanom predstavení. Často sledujeme prázdne ulice geta, kde znenazdajky prebehne nejaký človek a obraz dopĺňa zvuk jeho krokov. Jednotlivé príbehy postáv sa v priebehu filmu nezačnú vyvíjať, ony sa stávajú z konkrétnych ľudí postupom času členovia "stáda oviec" (citované z filmu). Inak prehliadka neskoršej českej hereckej elity, niektorí známi herci tu sú ešte veľmi mladí. 70% (19.09.2015)

Zvláštně natočený film o osudech židů v Terezínském ghettu. Nemohl jsem se celou dobu chytnout a pořádně vtáhnout do děje (i přes vynikající herecké obsazení), až závěrečná, dokola se opakující houkající siréna lokomotivy mě z pasivity vytáhla. Víc se mě od Zdeňka Brynycha líbil film také z období protektorátu - ...a pátý jezdec je strach. (29.03.2017)