On se bojí

Kvůli mému zvyku nezjišťovat si o filmech nic předem jsem tentokrát krutě narazil - naivně jsem totiž předpokládal, že když se mi líbily Asterovy dva předchozí filmy, bude i ten třetí pecka. Když jsem to asi po 15 minutách zastavil, protože se mi to moc nezdálo, abych se podíval, kolik ještě zbývá do konce, vyděsilo mě zjištění, že to má 3 (!) hodiny. Nakonec jsem teda vydržel až do konce, ale nebavilo mě to, a celou dobu jsem si říkal, že se Aster musel zbláznit, protože jinak si nelze vysvětlit, že se zde TAK MOC utrhnul ze řetězu a dělá si naprosto co chce - chápu, anotace od Aerofilms to vydává za klad snímku a najde se dost lidí, kterým se to trefí do vkusu, já to naopak považuju za projev tvůrčí arogance a odtrženosti od reality, kdy bylo Asterovi podle mě u prdele, jak ten film lidi přijmou, protože si to točil pro sebe. Vědět tohle předem, obloukem bych se tomu vyhnul. (27.07.2023)

Jdu s proudem a řeknu, že Ari se nám trochu předávkoval houbičkama a jeho třetí dílo nemá celistvý obraz a osobitý podpis. Vryje se divákovi do paměti jen díky několika silným scénám, které jsou v porovnání se zbytkem prazáhadností, co se zde bez vysvětlení objevují, poměrně málo četné. První asi necelá hodinka je opravdový skvost, která kdyby se natáhla na dvojitou stopáž, vůbec bych se nezlobila, kdyby se děj odehrával jen v Beauově bytě a možná by to udělalo lepší dobrotu. Nesmíme ale opomenout i část filmu, kdy je Beauovi poskytnut azyl v domě podivníské rodinky. Toť vše z highlightů tohoto filmu a úplný smysl jsem se v tom sice snažila najít, jenomže někdy ani ta interpretace neznásobí ten zážitek. Takže bylo to dobré, trochu úmorně dlouhé, se zbytečnými pasážemi, na druhou stranu extrémně znepokojující, chvílemi hororové, režisérsky i herecky mistrné, ale nic co si budu připomínat co týden. Nechci hanit Asterovu práci, proto ty tři a půl zaokrouhlím nahoru. Znovu bych si pustila určitě už jen konkrétní scény a ne celý film, což se o Hereditary a Midsommaru říct nedá. (29.08.2023)

První segment v bytě / na ulici / v obchodě je kongeniálně zfilmovanou paranoiou. S husí kůží a otevřenou pusou jsem byl svědkem úvodu jasného filmu roku, filmu, na který jsem čekal celé desetiletí, který mě dostával do cinefilského transu každým záběrem, střihem, výrazem či pohybem Joaquina Phoenixe. Druhý, odlehčený a komičtější segment pořád držel laťku vysoko a vzbuzoval zvědavost, co přijde dál. Ale od segmentu v lese začal film dějově ztrácet všechno, čím si mě získal. A stal se nesourodým spatlancem motivů a metafor, které v psychologické studii hlavní postavy nedávají smysl. A pokud mají dávat, divák už dávno ztratil zájem je rozklíčovávat. (23.10.2023)

Starší komiksový fajnšmekři si možná vzpomenou, že někdy na začátku milénia u nás vydavatelství Netopejr vydalo v limitovaném počtu kusů misantropický opus magnum Ivana Brunettiho - Schizo. To byla v zásadě detailní nihilistická výpověď depresivního neurotika, který žije ve svém světě, kde si prakticky všechno jde po krku, u každé situace očekává a soustředí se automaticky pouze na to absurdně nejhorší vyústění, trýzní tím své vzácné nejbližší okolí a topí se v pocitech vlastní nedostatečnosti na všech frontách. Beau Is Afraid je v zásadě filmová adaptace těchto sešitů, která jejich absurdnímu nihilismu nezůstává v ničem dlužná. Nicméně i onen komiks často rozpoznával, co jsou projekce protagonisty a co skutečnost. Narozdíl od Asterova snímku, ve kterém se po celé tři hodiny ocitáme pouze ve světě permanentní misantropní paranoii, kdy vlastně celou dobu netrpělivě čekáme, kdy se skutečná hlavní postava probudí s křikem na propocené posteli (a klidně i ve formě nějakého nestvůrného hmyzu). Beauova odyssea ale žádné úlevné momenty neobsahuje (nebo... já myslim, že ne). Zato v ní nalezneme obrovskou škálu povědomých situací, leč vytočených úplně doprava na zesilovači sureálné škodolibosti. Sic v závěru film trochu podezírám, že se snaží hystericky vykecat z toho, že za tím vším nevězí nic významnějšího než freudovský mama issues, nemůžu zapřít, že nic tak vyčerpávajícího a ve své nabídce diváckého nepohodlí nepolevujícího jsem neviděl od Enter the Void. Mimochodem když pročítám komentáře svých oblíbených uživatelů, kteří si pomáhají v orientaci jinými filmy (Mulholland Drive, Lost Highway, Swimmer, I'm Thinking of Ending Things, Vynález zkázy, Southland Tales, Synecdoche New York, Saint Bernard - a všichni mají pravdu), tak bych k nim ještě přidal polský Dzień świra. ____________ Jestli v mé malé sociální bublince nějaká filmová událost doopravdy rezonovala, tak je to právě tady Beau. Sledovat postupně jednoho známého po druhém, jak si posledního Astera doplňují a nikdo potom není prakticky schopný o filmu říct nic koherentního, vzbudilo nemalá (a nakonec naplněná) očekávání. "Já mám akorát tendence sehnat číslo na Ariho Astera a zeptat se ho, jestli je v pohodě." Slyšel jsem historky o tom, jakým způsobem v kinosálech sdíleli společnými silami sobě neznámí diváci druhou polovinu filmu či svědectví o tom, jak půlka diváckách dvojic přemlouvala druhou půlku po dvou hodinách, aby to ještě nevzádavala a dokoukala to s nima. Vrcholem těšení na projekci bylo když k našemu hospodskému stolu přisedl předevčírem kluk, co bydlel nad putykou a s výrazem veterána Tet ofenzívy si objednal panáka a pověděl nám, že právě dokoukal fakt divnej film. "A bylo to teda dobrý nebo nebylo?" "Ty vole... Ty vole." What a time to be alive. PPS: pri závěrečných titulkách jsem měl u jmen producentů silný pocit, že čtu jména lidí, co čerstvě přišli o práci. (19.07.2023)

Totálně brutální stopáž, při které si párkrát řeknete, jestli vám nehrabe taky. Úvod skvělej, série drobných událostí s katastrofickým důsledkem pro psychicky slabého jedince. Ta mrtvola na ulici, policista který chce po nahém chlapovi odhodit zbraň, dobrý. Jako celek po skončení filmu máte guláš v hlavě, protože konec je tak nějak divnej. Jinak dům matky byla architektonická krása a pokud bych měla hodnotit samotného Joaguina, byl by to plný počet hvězd. (04.02.2024)