Tři Tygři ve filmu: JACKPOT

Tři tygři – jeden špatně hrající vesnický podnikatel, jeden bezcharakterní herec a jeden žinantní neumětelský přisírka, pěstovaný patrně na orgány, všichni tři svorně parazitující ve stínu rachitického blondýna s velkou hubou, bezesporu za posledních pár dekád nejzářivějšího to talentu nejen své degenerace. Bývali svěží, bývali ostří, bývali kreativní, bývali vtipní a v pandemenci si udělali solidní jméno i renomé. Jojo, parádní potenciál to býval. Pak však Čuba začala zběsile masově monetarizovat za každou cenu, pásová výroba zpoplatněných rychlokvašných trapkoskečů pro retardy pomalu zabíjela kreativitu i tah na branku, dobře rozjetá loď neutěšeně nabírala kurz směr prdel, pak ještě víc, ještě víc a ještě víc, až jako Opus gluteus uplácali snad nejděsivější a nejtrapnější mrdku od dob, co Sypal kradl Dagmaru. Mrdku, kterou klidně mohli alespoň trochu důstojně nechat tiše zaniknout na svém kanále vyhořelých pícnin pro hovada. Ale to oni ne, opojení slávou a pevnou vírou ve své tumory, jímž se rozštěpové přeci tolik chichotají, to naprudko narvali do kin! A to je morálně naprosto srovnatelné s tím, jako když zmrdečkové prodávají senilním babičkám za padesát litrů čínské hrnce v hodnotě dvou chujanů. Já vím, doba je zlá, žije tu s námi čtyřicet procent voličů ANO a třicet procent jiných solvin, čili na trhu audiovizuálních zvratků pro dementy je majoritní kupní síla, ovšem jsem toho názoru, že slušně vydělávat se stále dá i s grácií, bez kurvení vlastního dobrého jména, a nejen tím, že ze sebe děláte na Tytrubku totální čuráky a měňavky to zběsile lajkují. Jeden slavný režisér tohoto slzavého údolí si mi kdysi posteskl, že je nesmírně frustrující až kontraproduktivní snažit se v našich lůzrech a hnojích točit sysluplné, zábavné a inteligentní filmy, když ty pak skončí v zapomnění na placce jako podpěra hajzlu nějaké dělnické domácnosti, přičemž kina vyprodá Kameňák nebo nějaká furtdokolová řídká hnědá hmota s Langmajem a Hřebíčkovou. A taxe patologický hraboš Bertík dočkal svých patnácti minut jednoznačně vykozubované polní trávy, nadšeně spasené hýkajícím stádem bandaskářů, a mého upřímného pohrdání, Baroš si příznačně zaplatil film výhradně pro bandu Barošů a pustit k psaní scénáře dysgrafického Poláka (nápadně se to rýmuje s Trapák) s těmi jeho veskrze špatnými až ubohými provorepublikovými „ondoň“ frky, jímž se nesměje už ani moje senilní babka, taky nebyl dvakrát dobrý nápad. Nejen, že jste mě, kokoti, nasrali, ale co je horší a téměř nemožné, hlavně rozesmutněli, jak jste elegantně a bez skrupulí dokázali pro mamon a pomíjivé výsluní spláchnou do hajzlu léta satanolibé dřiny. Štefo, Ti říkám, pal od tama do piče dřív, než promr(h/d)áváním talentu přibereš na Norbertovu porážkovou váhu. Já vím, že jste gayfriendi a být „velkým uměleckým ředitelem“ na Titaniku je dozajista děsně významná funkce, která nejednomu mlíčňákovi zamotá hlavu a přidá na důležitosti, ale tahá Tě to k ledovci a všem je na první pohled jasné, že bez Tebe by byl Mír akorát tak válkou pár provinčních neumětelů o přežití. A pane Křižka, ruku na koule, opravdu jste měl po Vašich předchozích solidních počinech tak nutkavě zapotřebí pomazat se hovnama??? (11.08.2022) (méně) (více)

Improvizační show Tři tygři nejspíš není nutné představovat. Kvarteto ve složení Albert Čuba, Štěpán Kozub, Robin Ferro a Vladimír Polák na sebe za poslední roky dokázali vyvolat dostatek pozornosti, dopomohl jim k tomu i populární seriál sKORO NA mizině, který definitivně z Divadla Mír udělal výrazně vyhledávané divadlo a z jejich hlavních hvězd (právě kvarteta Tři tygrů) udělat hvězdy. Plány na celovečerní Tři tygry se ovšem mohli zdát podivné. Celá show ostatně stojí na improvizaci, nevyzpytatelnosti a výrazné kreativitě za pochodu. I když se dá poté počítat s tím, že se při natáčení nejspíš dostatečně improvizovalo, film Tři Tygři ve filmu: JACKPOT ovšem tentokrát staví na příběhu. Dalo se ovšem čekat, že známé kvarteto opět bude sázet na šílený humor a zkoušet hraničit s vyloženou trapností, Tři Tygři ve filmu: JACKPOT díky tomu dokáží připomenout ty nejlepší bláznivé komedie z evropských zemí. A filmové dobrodružství Tři tygrů díky tomu působí jako svěží vítr v rámci lokální tvorby. Výsledný film se velmi snadno hodnotí, především i proto, že bude vyloženě záležet na tom, jak moc někomu humor známého kvarteta sedne. V režii Emila Křížky nicméně vzniká kříženec road movie, martial art filmu, gangsterky a ztřeštěné komedie, kde se do toho všeho zamotá Tomáš Magnusek, zabiják na odchodu Honza Dědek, Miroslav Kalousek nebo Steven Seagal. V součtu tak zbyde snadný pocit, že tohle prostě nikdo normální vymyslet nemůže. Typická sázka na humor, který hraničí s trapností, přitom všem ovšem dokáže být v jistých momentech skutečně zábavný. Vyloženou cílovkou ovšem v součtu přeci jen zůstávají ti, kteří u improvizačních skečů Tři tygrů smíchy nedokážou popadnout dech.  Celý příběh je poskládán gagy a epizodami, které jsou sešité horkou jehlou. Překvapí akční scény s bojovým uměním, které mají v několika momentech velmi solidní choreografii (a to je přitom v zárodku jasně v plánu se martial arts filmům vysmívat), nezklame především ústřední kvarteto, které nepřišlo o své komediální nadání a Albert Čuba, Štěpán Kozub, Robin Ferro i Vladimír Polák díky tomu nadále zůstávají zábavní a to i přesto, že to v jistých místech přeci jen tak koketuje s tupostí, a sem tam i zvrhlostí, která dokáže připomenout například filmy bratrů Farrellyů (Blbý a blbější, Já, mé druhé já a Irena, Něco na té Mary je). I ve svých tupějších a zvrhlejších pasážích ovšem dokáží filmoví Tři Tygři fungovat jako film, který dokáže u diváka evokovat různé typy emocí. Pak jen sjede na tom, zda divákovi dvakrát sejde na tom, že je tam toho všeho přeci jen moc a v jistých případech je to tam z nějakého neznámého důvodu (mrk mrk zakladateli TOP09).  Některé momenty mají něco do sebe (příhoda s církví, souboj ve stylu Mortal Kombat), některé už tolik ne. Jde z toho ovšem přeci jen cítit zručná tvůrčí ruka, která očividně tak trochu zkouší možnosti. Tři Tygři ve filmu: JACKPOT je tak v součtu například nejspíš zůstávají tím českým filmem, který má nejblíž k Pěsti legendy nebo Cestě draka, poměrně slušně se daří prodávat i atmosféra (například z Dušana Sitka jde v roli mafiánského bosse v jistých momentech vyložený respekt), celé to ovšem především zůstává úmyslně bláznivou komedií, která nadále působí dojmem sebevědomí, ale především sebeuvědomění. Nikdo nejspíš nečeká, že se tu vytváří zásadní podívaná, filmoví Tři Tygři přesto strkají do kapsy většinu komediální lokální konkurence a skutečně dokáží předvést, že střelenost a divokost jsou někdy sami o sobě klíčem k úspěchu.  I přes produkční limity, koketování se snesitelností a narušení kouzla původního konceptu Tří tygrů jsou filmoví Tři Tygři poměrně fajn komediální podívanou, která dokáže pobavit, předvést, že v Divadle Mír jsou opravdu talenti a jejich někdy zvrácený smysl pro humor někdy přináší vyloženě zralé ovoce. Snadno by se možná chtělo víc a a Tři Tygři ve filmu v jistých momentech spíše působí jako trenažér tvůrčích možností do budoucna, přesto jde o ten typ filmu, který u nás vzniká málokdy. A to samotné kvarteto pořád umí a navíc očividně neztratilo lehce avantgardní ambice..... Viděno v kině: 2x (26.05.2022) (méně) (více)