Spolu

Když se Štěpo alespoň na chvíli oprostí od furtdokolového předstírání šilhavého retarda a střihne si retarda prostého, je to naprosto fenomenální paráda a další kýžená příležitost, kdy může naprudko předvést svůj bezkonkurenční talent od Satana, což jej bezpochyby záhy zcela vytáhne ze zahnívajících tytrubkových stok trapkodivadla Mír a katapultuje do zasloužených hvězdných výšin. Toto mohla být veskrze skvělá jednomužní šou, tudíž je trochu škoda, že se nakonec jedná jen o povrchní, prvoplánovou, lacinou, kinderpsychologickou, poměrně nudnou a místy, i mimo ústředního retarda, dialogově retardovanou scénáristickou i dramaturgickou mrdku o tom, jak si doma v zajetí úspěšně odchovat mládě oligofrenika, dobrou leda tak pro retardované otylé hospodyňky, cílovou to skupinu Primy Hnooj. Nicméně určitě stojí za to se na to podívat už jen qůli tomu herecky fantastickému kozubenému kolu, schopnému pohánět kdejakou sračku ven ze žumpy, jak si paraziti v Míru už dozajista zvykli. Takže doufejme, že tam Štěpo nezůstane promr(h/d)ávat svůj talent už moc dlouho. Také ostatní ansámbl satanžel respektuje genius loci filmu jako takového, tedy vzbuzuje podobné antagonistické pocity jako čerstvě vysraný diamant. Panu Herci zde sice zdatně kunduje i výborná bába Žilková, ta je ovšem ihned smazávána svou naprosto děsivou, a to nejen herecky, filmovou dcerou, patrně rozkuřovačkou zoofilních režisérů nebo příbuznou producenta. Takže co s tím? Štěpo na 5, film na piču, čili emoce stranou a čistých matematických 2,5. Půlky tu ale roztahovat nejdou, a tak to kapku převážím na stranu dokonalé performance hlavního postiha. (22.03.2023)

Nevědomost - obou mladých režisérů si budu nadále všímat, protože oba jejich filmy mě nadchly. Spolu řadím spolu s Promlčeno za dva nejvíce opomíjené filmy loňského roku. Nechápu, že někdo Štěpána Kozuba vyzdvihne ve filmu Grand Prix a nevšimne si jej v této nesmírně obtížné roli. Skvělé herecké výkony ostatně podávají i obě dámy, jak Žilková, tak Janovičová, kterou si aspoň nebudeme pamatovat už jen jako princeznu z Bambitky, avšak díky této výtečné vážné roli. A samozřejmě mě potěšilo, že se celý film odehrává v Bubenči a Dejvicích. (15.04.2023)

Režijní dvojice David Laňka a Martin Müller se zatím moc nepředvedla, respektive jen v mizerném světle. Nyní sledují příběh matky, naprosto odevzdané synovým potřebám. Potomek unavené a skrz naskrz obětavé Veroniky Žilkové je totiž autista. Měl by nárok na ústavní péči, ona chce ale Štěpána Kozuba doma, ač si nárokuje její veškerý čas. S tím měla roky problém kariéristická dcera Kamila Janovičová, které se bortí vztah a potřebuje na pár nocí střechu nad hlavou. A přinese nejeden konflikt a pootevře dvířka několika kostlivcům ve skříni. Nebudu někde vyhledávat, zda lze k autismu „přijít“ pádem ze schodů, nicméně Kozub hraje hlučné a nezvladatelné přerostlé dítě skvěle (proč získal hereckou nominaci za Grand Prix a tady si jej nikdo nevšiml?). Velmi slušní jsou i ostatní herci. Na uslzenou notu se tu naštěstí moc nehraje. Finále trochu zbytečně rychlé. Solidní tři hvězdy. (19.04.2023)

Aneb herecký koncert s tragicky špatnou dramaturgií a scénářem. Docela by mě zajímala  ta francouzská divadelní hra, jejíž adaptací tohle naše Spolu je. Zda i tam se scénář dopouští takových nejapností.  Začnu ale od toho dobrého, Štěpán Kozub. Trailer mne sice trochu děsil, ale to byla mýlka. Autistu zahrál skutečně bravurně a smekám klobouček, až mrazivě věrohodný obrázek. Tím ale téměř končí vše dobré, co Spolu nabízí. Téma o rodině, jenž se potýká s autismem, nás přitom s manželkou do kina přitáhlo.  Navíc je to snad poprvé, pokud se nemýlím, co se v české kinematografii jako hlavní náplň hraného kinofilmu autismus vůbec objevuje. A teď tedy možná trochu nesouvisle ta negativa: K rodině se jen po dvou letech odloučení vrací dospělá dcera, která na svého autistického bratra a jeho eskapády hledí  zděšeně jako by je viděla poprvé. Proboha proč? Autistický bratr se v pěkné scéně při luštění křížovky vyjádří nádherně autenticky k citovému rozkolu mezi  matkou a jeho sestrou, ovšem tuto scénu pro mě zcela nepochopitelně autoři spláchli do hajzlu tou předcházející, kdy se Michal zázračně ze svého autismu "probouzí" a zřejmě  návodně pro diváka neznalého autismu své pocity sděluje naprosto přímočaře.  A tohle vodění na ručičku světem autismu tu na diváka čeká ještě několikrát, Proboha proč?  Některé dialogy jsou pak na pěst (Možná jsem ta kariéristická mrcha, jak o mě tuhle říkali v kanceláři) - Asi se ani nebudu ptát proč, jen obracím oči v sloup.  A tak zatímco některé scény či výstupy dokázaly zabrnkat na city, třeba Žilkové mateřská mantra - "On mě potřebuje, já se o něj starám ráda", tak další  je naprosto znehodnotí. Nahoru, dolu jsem ale vcelku očekával, čili až do samotného závěru jsem byl i relativně spokojený. Nicméně závěrečné "rozuzlení" ve mě i teď rezonuje odpadovými pocity. Tak trochu SPOILERY:  Pominu-li naprostý a vlastně neodpustitelný faktický nesmysl o autismu způsobeném úrazem, tak se mi ze závěrečného zvratu, který de facto opodstatňuje bezbřehou lásku a sebeobětování Michalovy matky, chce zvracet. Jinak by zřejmě svého jiného syna určitě až tak nemilovala.. tak s tímhle mi běžte do prdele, pánové. A korunu dodala "fantasy tečka" v podobě andělsky přívětivého centra pro autisty, kam je možné takového člověka umístit raz dva (to ale ani ve Francii nemají, natož u nás) a navíc po převedení péče  oproti jednomu  podvodně získanému podpisu v kuchyni.  Tak teď nevím, jestli si se zakončením své hry nevěděl rady již autor předlohy nebo tady pánové Laňka a Miller.  Příště to prosím zkuste nejen s citem (ten tam byl , proto také ne odpad) ale i s rozumem, kluci. Dvě za cit a Štěpána. (30.09.2022)

Snímků o lidech s tělesným či duševním postižením je dost. Od vysoce hodnocených očekávám vysokou míru empatie, schopnost vyprávět nosný příběh a probudit emoce a slzy. Tento film však nabízí amatérskou režii, bezradný scénář a odpuzující herecké výkony. Ani na moment jsem necítil, že by tvůrci soucítili s podobnými chudáky, naopak je využívají jen ke komerčnímu úspěchu. 20 % (07.03.2023)