Po čem muži touží 2

První Po čem muži touží byli slušnou českou komedií. Nebyla nic extra, scénář měl své díry a ve finále se to bez jistých sexistických stereotypů neobešlo. Měli ovšem své zábavné momenty, ze řemeslného hlediska šlo o solidní záležitost a vznikla poměrně slušná podívaná. Šlo ovšem především o komerční hit a tak muselo dojít na pokračování. Což bylo krapet obtížné, protože konec prvního filmu prakticky jakékoliv možnosti navázání předem uzavřel. Proto došlo na volné pokračování s jednoduchým konceptem. Tentokrát se Jiří Langmajer nestane Annou Polívkovou. Anna Polívková se stane Jiřím Langmajerem! Za scénářem původního filmu stali režisér obou snímků Rudolf Havlík a Radka Třeštíková. Havlík si tentokrát i krom režie ponechal pozici scenáristy, místo Radky Třeštíkové mu se scénářem ovšem tentokrát vypomohl Filip Oberfalcer (společně již napsali Minutu věčnosti). Ano, první film ani přes přítomnost Třeštíkové nepřišel o tak trochu sexistický humor a stereotypní vyobrazení, scénář měl ovšem alespoň ženskou ruku, kterou v tom dokázala udělat pořádek. Námět o tom, jak se žena stává mužem by ovšem nejspíš potřeboval ženskou ruku, objektivně se ostatně do hlavní hrdinky dokáže více vcítit ženská scenáristka. Problém ovšem není v tom, že by Po čem muži touží 2 působili jako ukázka neporozumění opačnému pohlaví. Spíše totiž Po čem muži touží 2 působí jako prezentace nevhodného humoru, který by se snad neměl v roce 2022 tolerovat. A nejvíce zamrzí, že poměrně šikovný tvůrce jako Rudolf Havlík padá na úroveň Zdeňka Trošky. Už do scénáře původního filmu se přeci jen dalo rýpat. Lehké nedotaženosti, přílišná nerealističnost a trochu stereotypní pohled na vnímání mužů a žen. Po čem muži touží 2 ovšem v tomto ohledu bohužel zachází o kus dál. Z velké většiny mužských postav se tak stávají šovinistická prasata posedlá sexem, pro které jsou ženy čím dál tím více jako návštěvníci z jiné planety. Mužské scenáristické duo se poté ústřední hrdinku snaží nejprve vykreslit jako emancipovanou ženu, což má již od samotného počátku samotné trhliny. Jakmile ovšem dojde na stěžejní transformaci a z hrdinky Anny Polívkové se stane hrdinka Jiřího Langmajera, vše definitivně přestává fungovat. Je dost pravděpodobné, že sexističtější a urážlivější film vůči mužům, ženám, homosexuálům a transexuálům po  delší dobu nevznikne. A je dost pravděpodobné, že kdyby průměrný americký komik předváděl zhruba to, co v tomto filmu předvádí Jiří Langmajer v roli ženy, stal by se obětí cancel culture a dostal by se ještě bouřlivějších reakcí než nedávno Dave Chappelle ve svém nedávném Stand-up speciálu The Closer. Humor, který dost pravděpodobně již nemůže přijít vtipný ani 12-letému dítěti, ani ženě v období středního věku a ani důchodcům. Po čem muži touží 2 působí jako komedie z počátku 21. století, která svou sázkou na humor působí neskutečně zastarale. A při sledování jen vyskakují otázky typu ´´ co to ty tvůrci hulili za matroš ? ´´ Nedá se vyloženě říct, že by Po čem muži touží 2 byli definici dna a zla, mají k tomu ovšem blízko. Nahoru film táhne minimálně řemeslná slušnost Rudolfa Havlíka,  která je ovšem o poznání méně výrazná než v případě prvního filmu. Přitom se pořád nedá Po čem muži touží 2 nadávat do něčeho, co připomíná televizní inscenaci, nevypadá vyloženě odfláknutým způsobem. Vznikají u nás i horší komedie. S horší technickou stránkou, s horšími hereckými výkony a i horším humorem. I když zrovna v tomto případě je to u Po čem muži touží 2 na hraně. O prvním Po čem muži touží se dá alespoň říci, že tam bylo cosi jako funkční dramaturgická stavba, která vedla z bodu A do bodu Z. Šovinista se musí poučit, zjistit, že to ženy rozhodně nemají tak jednoduché, jak si on sám myslí, přitom si vyřešit osobní vztahy a na konci se stát tak trochu jiným mužem. Dalo by se dokonce říci, že z námětu k prvnímu filmu vyzařuje něco jako ambice. Jenže to u druhého filmu prostě neplatí. A jakmile dojde na Langmajera parodujícího ženské pohyby a imitující ženský hlas, v hlavě divákovi začnou vyskakovat věci jako dětinskost, ubohost i zoufalost. Těžko jde vnímat ten film vážně, zároveň bude tak trochu brát nadále vážně jeho tvůrce. Hlavní hrdinka přichází o nájem, načapá svého přítele při nevěře, má nejlepší kamarádku, která podvádí svého manžela, všechny muže vnímá jako sexistická hovada a v průběhu se objeví spousty dalších motivů a to i u vedlejších postav. A člověk pak jen čeká jakou ty podzápletky a naznačená dějová zakroutí budou mít dohru. A ve finále se většina z nich nikam nedopracuje a zbytek se vydá velmi očekávaným směrem. Velmi úsměvné je poté pozorovat nějaké snahy o drama, když se opět vše vyřeší podezřele snadno. Stěžejní je poté fakt, že Po čem muži touží 2 se mají odehrávat ve stejném světě jako první film. Vrací se vědma Zoltana (přeobsazená z Pavly Tomicové na Zuzanu Kronerovou) a je naznačená existence Karla Krále. Háček je v tom, že Karel Král byl v prvním filmu mediálně známou osobností a je tudíž podivné, že ho ve filmu nikdo nepozná. To by se ovšem dalo přehlédnout. Nevhodně stereotypní vtipy na obě pohlaví, klesání na úroveň humoru, kdy divákovi začnou chybět Troškovi filmy a především pořádná absence vyvrcholení a čehosi jako třetího aktu, přes to vše a mnohem více prostě vlak jet nemůže. Po prvním filmu je ten propad brutální.  Umělecká recese? Prohraná sázka? Langmajerův tajný splněný sen o nošení dámského prádla?  Omámení výpary ze slipů Zdeňka Trošky? Těžko říct, co stálo na samotném počátku Po čem muži touží 2, výsledek je ovšem sám o sobě vypovídající. Ukázalo se, že rok 2022 je pouze číslem a že jsme jako lidstvo možná skutečně selhali. Minimálně v pohledu na odlišná pohlaví a v tom, co je za hranou vkusu. Po čem muži touží 2 ve finále působí jako ideální film burana s homofóbními sklony. Sami si můžete ujasnit, zda se do této škatulky řadíte a zda je tudíž film možná pro vás. Zbytek by měl radši doufat, že nás podobných tuzemských projektů do konce roku už moc nečeká.... (21.04.2022) (méně) (více)

Ze studijních důvodů mám zhlédnuto – ačkoliv vzhledem k reakcím mojí socbubliny bych to neměla ani přiznávat veřejně. Jak zde už píšou jiní, je to čistá Troškařina. Měšťané s vysokoškolským vzděláním by měli tenhle film minout velkým obloukem. Protože jsem ale 20 let žila v Třinci, o těch mluvit nebudu – ani nejsou cílovka. A není těžké si představit, že ve zbytku republiky se celé kinosály válejí na zemi smíchy. Má to několik úrovní, takže zaprvé: fantastické herecké výkony i mě kolikrát přinutily k hlasitému smíchu. Jak Polívková, tak Langmajer z toho dělají řemeslně výbornou podívanou. Zadruhé ale, k celému scénáři: Je to bordel. A nebojím se ani tolik o to, že je v hlavní roli transvestita, jako o to, že ve filmu padlo několik roztomile vtipných momentů, které diváka nebezpečně utvrdí v jeho maloměstských stereotypech. "Takže ty seš psychouš? Moje stará taky chodila k nějaké psychoušce, která jí nakecala, že jsem debil, tak jsem ji seřval, řek jí že je kráva a je klid vole!" - "Vidíš? Já jsem ti říkal, že ti psychologové jsou jenom pro nemocné hysterky," může po skončení filmu uzavřít libovolný manžel svojí ženě při odchodu domů, a definitivně tak pohřbít mnohaleté úsilí lékařské osvěty, že s problémy se chodí k odborníkům. A co dalšího nás ve filmu čeká? Hlavní hrdinkou je psychoterapeutka, vážená žena, oblečená výhradně do kostýmků, jezdící v Karlíně luxusním elektromobilem. Samozřejmě jako každá vysokoškolačka je vykreslená jako nekompetentní kráva, která o mužích nic neví, ale mohutně ženám radí, aby se na ta zvířátka vykašlaly. Pak se probudí v mužově těle a začíná cesta za poznáním pravdy. Zjišťuje díky tomu, že se v nich mýlila a že jsou muži také složitá stvoření, která mají lidské IQ a jsou schopni běžné seberegulace? Ani omylem. Na stavbě u kamaráda film diváka utvrzuje úplně ve všem, co na začátku postuloval: muži jsou jednoduchá, nekontrolující se prasata, která prdí, říhají, ničemu nerozumí, navzájem se šťouchají do ramene a po práci se zajímají jenom o fotbal. Polívková tak v mužském těle novým přátelům radí, že mají ženě koupit kytku, anebo se zeptat, jak se má, aby si večer vrzli a svět se beze změny točil dál. "Vidíš, být chlapem není žádná prdel." - "Už vám rozumím..." dodává v závěru filmu Irena, ačkoli vůbec není jasné, čím ji měli muži překvapit. Je to film pro současné padesátníky, kteří nerozumí novým směrům emancipace a stále složitějšímu světu kolem. Těm film nabízí nezměněný výklad jejich světa – s chlapama je to sice těžké, ale stačí jim dát jídlo a sex a moc je neotravovat, aby byli v pohodě. A se ženama je to sice zatraceně těžké, ale stačí jim jednou za čas koupit kytku a ony půjdou spokojeně drbat sousedy ke kámošce. Úplně nejhorší na tom ale je, že z filmu budou zase statisíce Čechů odcházet s poselstvím, že být nevzdělaným buranem je "normální", zatímco každý pokus o kultivaci člověka je zženštilým projevem neschopnosti. Opovažte se projevit, že vás zajímá něco jiného než fotbal a manuální práci. "Ty seš nějakej chytrej, debile!" říhnou vám kolegové do ksichtu. České buranství má nový charakteristický film. Děkujeme, Havlíku! (25.04.2022) (méně) (více)