Nylonový mesiac

Měsíc v úplňku jako symbol kruhu, neustálého opakování, neustálých začátků a konců, koloběh života, stále stejný a přesto neopakovatelný. Na začátku příběhu je smrt, konec pro jednoho, ale začátek pro jiné, zní to cynicky, ale taková je realita života. Tímto koncem se začíná příběh nadějí jednoho stárnoucího muže, který naděje už ztratil, že bude povýšen, ale není mu dáno tuto naději naplnit. Tímto koncem začíná příběh lásky jednoho mladého muže, jenž byl přesvědčen, že mu láska není souzena, ale ani jeho naděje nedochází naplnění. V příběhu jednoho sehrály vážnou roli okolnosti vnější, jeho věk, situace v podniku. Příběh druhého je starý jak lidstvo samo, pro mnoho lidí je láska totéž co naprostá oddanost, v okamžiku, kdy se zamilují, osobují si právo na milovanou osobu a odmítají přijmout fakt, že tato osoba je stále samostatnou svobodnou jednotkou. A tím vše končí. Tam, kde ale končí naděje otce, přichází naděje pro syna. Tam, kde končí příběh jedné lásky, začíná naděje pro lásku další. Film nabízí pěkné, téměř dokumentární záběry staré Bratislavy, zajímavou kameru a především zajímavý hudební doprovod, kdy současný, kypící život je podbarven soudobou beatovou hudbou (mimochodem vynikající), a život postupně ustupující do ústraní nádhernou hudbou klasickou. (17.11.2014)

jedno z vrcholných diel slovenskej (filmovej) novej vlny, podľa jednej z najlepších noviel slovenskej modernej (po druhej svetovej vojne) prózy... tá kamera je podmanivá, mizanscény nabité a navrstvené po okraj únosnosti a dialógy (napriek tomu, že dnešnému slovákovi môžu znieť trochu smiešne skrz svoju archaickosť a štylizovanosť) sú diamanty. (20.10.2020)

V roce 1965 se hypoteticky mohlo jednat o brutálně nekonvenční film o několika bohémech, kteří se zcela vymykali tehdejší nudné společnosti. Dnešnímu zmlsanému divákovi však nemá snímek příliš co nabídnout a čím ho šokovat. Z obsahu jsem se dočetl, že by architekt Andrej mohl být takový hypotetický já. Co vám budu povídat, nebyl mnou. Andrej je totiž kokot, čímž se ode mne zásadně odlišil. Rajda Vanda, zde reprezentuje typickou slečnu řídíce se nechvalně proslulým heslem žen "ošustit a opustit". Chudáka nebohého Andreje zneužije v horské chatě i přes přísný zákaz mimomanželského spinkání v podobných ubikací, který v dřívější době zřejmě panoval, a který je vlastně i tím jediným, co mě nějakým způsobem zaujalo a co jsem si z filmu odnesl. Vlastně se nám se spolusledovatelkou oběma zamlouvala ještě Vanda, takže bych se hypoteticky nechal ukecat na trojku. Nechci napsat, že tento film stojí za hovno, i když si to ve skrytu duše myslím. Nějakou fanouškovskou základnu dle zdejšího hodnocení určitě má. Jen prostě nejsem cílovou skupinou a trošku mě mrzí, že mu musím malinko zprznit hodnocení. Pěknější hvězda. (27.09.2016)

„Vando? Vando, miláčku, musím tě vidět, a mám na tebe jednu docela mimořádnou prosbu…pomůžeš mi ztratit psa.“ Jde o takové odlehčené drama, vcelku uvolněné a bezstarostné. Jednak je to dáno dobou a její atmosférou, která na člověka dýchá takřka z každého záběru, svoje samozřejmě dělá hudba (resp. generační střet 2 stylů; pobavilo mě afektované publikum na koncertě, které bláznilo snad víc, než kdyby dorazili samotní „Brouci“). A za druhé, a to hlavně, vztahem Andreje a Vandy. Člověku je sice docela jasné, jak to asi s titulní dvojicí dopadne, ale baví ho sledovat ten postupný vývoj, oťukávání, první překážky a čím dál víc obláčků, které nabývají na důležitosti (a nic na tom nemění ani fakt, že mužský hrdina není tak zkostnatělý jako ostatní jeho kolegové či vrstevníci). Nicméně, mě osobně Vanda brzy začala štvát (a postupně mi imponovala tak maximálně její chutí k jídlu), Drahuše, jakkoliv dostala minimum prostoru, mi byla podstatně sympatičtější. A bavil mě humor filmu, takový trochu škodolibý, se sem tam nějakou narážkou na společnost (drby, morálka, kariérní postup). Nejde sice o žádné veledílo, ale film člověku rychle uběhne, usmívá se u něj a konec taky není špatný (i když je řádně hořký), takže za mě to budou slušné 4*. „Necpi se pořád chlebíčkama, ty jsou pro hosty. Běž za dědou a zeptej se ho na včeličky, nemá společníka.“ – „Tak co, dědo, ještě pěstujete tu havěť?“ (29.03.2015)

Nylonový mesiac pravděpodobně jen tak nikdo neviděl, sluší se ale říct, že je to škoda... Eduard Grečner totiž natočil zajímavé odlehčené psychologické drama, které se sice psychologické stránky dotýká, zároveň ale nějak silně netlačí na pilu a především nestrhne ani tak příběhem jako spíš vizuálem! Předlohy od Blažkové jsem nečetl, nebudu tedy soudit jak zdařile byl Nylonový mesiac na plátně převeden, řeknu ale, že na audiovizuálním zpracování Nylonového mesiace rozhodně není nejzajímavější příběh ale především vizuální stylizace, která čerpá z tehdejší doby, tedy 60. léta. Tu dobou už zde platila nadvláda komunistů a mladá generace tajně poslouchala Beatles. Jedním z hlavních protagonistů přitom zpívá cizí texty a i když má zakázáno vystupovat a jeho hlavní starostí by mělo být odmaturovat s fyziky, stále texty hraje se svojí kapelou, která silně připomíná Beatlesáky. A především jejich koncert v druhé třetině je neskutečně nabitý a jeden z nejzábavnějších filmových koncertů, které jsem kdy viděl. Hlavní krása Nylonového mesiace ale hlavně tkví v kameře Tibora Biatha, která je neskutečně promyšlená, záběry vypiplaná a zajímavá. Biath předvádí jeden zajímavý kamerový záběr za druhým a je vidět, že si s ním dal neskutečně práce. I přesto, že je film černobílý si jinak s barvami černé a bíle hraje velmi solidně a vypadá to celé moc pěkně. Nylonový mesiac ale především předvede několik postav, přičemž většina jsou ale vedlejší a neříkal jsem si, že by mě zajímali tak moc abych si s nimi přál dalších pár minut. ,, Beatlesák´´ Josef je zajímavá postava, hlavními hrdiny jsou ale především Andrej a Vanda, tedy František Velecký a Helena Šmihulová. Velecký funguje jako přirozeně zamilovaný chlapík a jeho chemie se Šmihulovou, která se naopak zase hodí na půvabnou děvu po které muži snadno pálí je hodně podařená. Samotný příběh Andreje a Vandy ani není tak zajímavý, spíše je předvídatelný a opravdu reálně ne nějak extra zajímavý, jejich vzájemné dialogy jsou ale fajn. Problém jsem začal mít s ním, že i když je Vanda pohledná, její charakter se především po první polovině začne chovat nesnesitelně. Když je jeden ze dvou protagonistů v ,, romantickém žánru´´ časem nesnesitelný, začne to trošku selhávat a nefungovat. Nylonový mesiac si to ale vše pořád vykoupí vizuálem, pomrkáváním na tehdejší režim a lehčí spíše suchý humor, který ale pobaví. Nylonový mesiac není ani tak film vyprávěný dějem z péra scénáristy a režiséra Eduarda Grečnera, ale spíše nádhernou kamerou Tibora Biatha, solidním zvukem Pavola Sásika a uším lahodící hudbou Iljy Zeljenky. Z pohledu scénáře by se Nylonový mesiac dal snadno osoudit, z pohledu technického jde ale o hodně vydařenou věc. Hodně slušná vizuální slovenská perla! (03.06.2019)