Nylonový mesiac

Nylonový mesiac pravděpodobně jen tak nikdo neviděl, sluší se ale říct, že je to škoda... Eduard Grečner totiž natočil zajímavé odlehčené psychologické drama, které se sice psychologické stránky dotýká, zároveň ale nějak silně netlačí na pilu a především nestrhne ani tak příběhem jako spíš vizuálem! Předlohy od Blažkové jsem nečetl, nebudu tedy soudit jak zdařile byl Nylonový mesiac na plátně převeden, řeknu ale, že na audiovizuálním zpracování Nylonového mesiace rozhodně není nejzajímavější příběh ale především vizuální stylizace, která čerpá z tehdejší doby, tedy 60. léta. Tu dobou už zde platila nadvláda komunistů a mladá generace tajně poslouchala Beatles. Jedním z hlavních protagonistů přitom zpívá cizí texty a i když má zakázáno vystupovat a jeho hlavní starostí by mělo být odmaturovat s fyziky, stále texty hraje se svojí kapelou, která silně připomíná Beatlesáky. A především jejich koncert v druhé třetině je neskutečně nabitý a jeden z nejzábavnějších filmových koncertů, které jsem kdy viděl. Hlavní krása Nylonového mesiace ale hlavně tkví v kameře Tibora Biatha, která je neskutečně promyšlená, záběry vypiplaná a zajímavá. Biath předvádí jeden zajímavý kamerový záběr za druhým a je vidět, že si s ním dal neskutečně práce. I přesto, že je film černobílý si jinak s barvami černé a bíle hraje velmi solidně a vypadá to celé moc pěkně. Nylonový mesiac ale především předvede několik postav, přičemž většina jsou ale vedlejší a neříkal jsem si, že by mě zajímali tak moc abych si s nimi přál dalších pár minut. ,, Beatlesák´´ Josef je zajímavá postava, hlavními hrdiny jsou ale především Andrej a Vanda, tedy František Velecký a Helena Šmihulová. Velecký funguje jako přirozeně zamilovaný chlapík a jeho chemie se Šmihulovou, která se naopak zase hodí na půvabnou děvu po které muži snadno pálí je hodně podařená. Samotný příběh Andreje a Vandy ani není tak zajímavý, spíše je předvídatelný a opravdu reálně ne nějak extra zajímavý, jejich vzájemné dialogy jsou ale fajn. Problém jsem začal mít s ním, že i když je Vanda pohledná, její charakter se především po první polovině začne chovat nesnesitelně. Když je jeden ze dvou protagonistů v ,, romantickém žánru´´ časem nesnesitelný, začne to trošku selhávat a nefungovat. Nylonový mesiac si to ale vše pořád vykoupí vizuálem, pomrkáváním na tehdejší režim a lehčí spíše suchý humor, který ale pobaví. Nylonový mesiac není ani tak film vyprávěný dějem z péra scénáristy a režiséra Eduarda Grečnera, ale spíše nádhernou kamerou Tibora Biatha, solidním zvukem Pavola Sásika a uším lahodící hudbou Iljy Zeljenky. Z pohledu scénáře by se Nylonový mesiac dal snadno osoudit, z pohledu technického jde ale o hodně vydařenou věc. Hodně slušná vizuální slovenská perla! (03.06.2019)

Opäť som si pozrel tento nepodarený film, lebo som si už nepamätal, čo ma na ňom tak iritovalo. Takto deklamované dialógy som schopný akceptovať vo vystúpeniach Radošinského naivného divadla a nie vo filme, ktorý sa tvári, ako by chcel reflektovať atmosféru šesťdesiatych rokov. Je to všetko nesmierne falošné, neprirodzené a keď chce niekto v tom hľadať umenie, symboly, paralely nech sa páči. Ale film, na ktorom diváci obdivujú hudobné vsuvky Beatmenov, kratučký záber na L+S a zábery vtedajšej Bratislavy, si nezaslúži ani tri hviezdičky (20.10.2018)

Film o rozcestí, vedoucí do dvou ulic. V jedné se střetává osamocený milovník klasiky a pořádku s toulavým psem a druhá je plná rozvášněných mladých muzikantů, tanečníků a hlavně kuřáků. Na rozcestí stojí pozorovatel a takový prostředník mezi těmito dvěma světy, které navzájem tvoří generační rozkol gigantických rozměrů. Hudba na úkor fyziky, pracovní ocenění na úkor ztráty životní lásky či čekání na cit, který je rozdáván jinde. Ale také stylový pohled na vztah muže a ženy, Wandě by odolal asi málokdo, nebo výborný popis hierarchie lidstva z období středověku podle Zoši. Sesterská dvojice vůbec dodává snímku takový půvab. Františka Veleckého jsem doteď znal jen jako Mikoláše z Vláčilova veledíla, zde mě jako "člověk" mile překvapil, a utvrdil ve svých hereckých kvalitách. Eduard Grečner si svou, nepochybně experimentální, režií získává můj obdiv a pozornost. Ukázková "reklama" (když to napíšu blbě), na 60.léta. (27.05.2013)

„Vando? Vando, miláčku, musím tě vidět, a mám na tebe jednu docela mimořádnou prosbu…pomůžeš mi ztratit psa.“ Jde o takové odlehčené drama, vcelku uvolněné a bezstarostné. Jednak je to dáno dobou a její atmosférou, která na člověka dýchá takřka z každého záběru, svoje samozřejmě dělá hudba (resp. generační střet 2 stylů; pobavilo mě afektované publikum na koncertě, které bláznilo snad víc, než kdyby dorazili samotní „Brouci“). A za druhé, a to hlavně, vztahem Andreje a Vandy. Člověku je sice docela jasné, jak to asi s titulní dvojicí dopadne, ale baví ho sledovat ten postupný vývoj, oťukávání, první překážky a čím dál víc obláčků, které nabývají na důležitosti (a nic na tom nemění ani fakt, že mužský hrdina není tak zkostnatělý jako ostatní jeho kolegové či vrstevníci). Nicméně, mě osobně Vanda brzy začala štvát (a postupně mi imponovala tak maximálně její chutí k jídlu), Drahuše, jakkoliv dostala minimum prostoru, mi byla podstatně sympatičtější. A bavil mě humor filmu, takový trochu škodolibý, se sem tam nějakou narážkou na společnost (drby, morálka, kariérní postup). Nejde sice o žádné veledílo, ale film člověku rychle uběhne, usmívá se u něj a konec taky není špatný (i když je řádně hořký), takže za mě to budou slušné 4*. „Necpi se pořád chlebíčkama, ty jsou pro hosty. Běž za dědou a zeptej se ho na včeličky, nemá společníka.“ – „Tak co, dědo, ještě pěstujete tu havěť?“ (29.03.2015)

jedno z vrcholných diel slovenskej (filmovej) novej vlny, podľa jednej z najlepších noviel slovenskej modernej (po druhej svetovej vojne) prózy... tá kamera je podmanivá, mizanscény nabité a navrstvené po okraj únosnosti a dialógy (napriek tomu, že dnešnému slovákovi môžu znieť trochu smiešne skrz svoju archaickosť a štylizovanosť) sú diamanty. (20.10.2020)