Nylonový mesiac

jedno z vrcholných diel slovenskej (filmovej) novej vlny, podľa jednej z najlepších noviel slovenskej modernej (po druhej svetovej vojne) prózy... tá kamera je podmanivá, mizanscény nabité a navrstvené po okraj únosnosti a dialógy (napriek tomu, že dnešnému slovákovi môžu znieť trochu smiešne skrz svoju archaickosť a štylizovanosť) sú diamanty. (20.10.2020)

"Vy ste milý človek! Náš Otúško je taký šťastný, keď môže neikoho zastrelit lebo oskalpovať!"                                Andrej a Vanda mají něco společného. Ani jeden z nich nechce být opečován. Zdálo by se, že by mohli vytvořit ideální dvojici. Ale zatímco Andrej odmítá od Drahuše dokonalý servis, Vandu chce nosit na rukou, chce jí vlastnit, připoutat si jí k sobě. V tom okamžiku se rozcházejí. Malý skvost ve slovenské kinematofragii, který tématicky tvoří jakýsi protipól k filmu jen o tři roky staršímu. Slnko v sieti představuje nenaplněný vztah mezi Fajolou a Belou, kdy se oba hledají a nacházejí jakousi dočasnou blízkost, styčný bod v setkání na střeše pod zatmnělým sluncem. I v případě Andreje a Vandy jde o vztah, kde hraje hlavní roli touha a snaha přiblížit se nepřiblížitelnému, ke krátkému sblížení dochází na horách pod nylonovým měsícem, aby v zápětí došlo k rozchodu. Velmi podstatnou složkou filmu je dobře vyladěná muzika, která přechází od klasiky (starší generace) k hravému bigbítu (mlaďoši). Jako symbol opuštěnosti se vynořuje toulavý pes, který se k vám přidá a už nepustí a není snadné se ho zbavit. Objevuje se opět na konci filmu, aby jako štastně nalezený zbavil osamělosti. Film je prošpikován velmi specifickým humorem, který nepřebíjí vážnou dějovou linku. Osobně jsem si odnesla nezapomenutelný zážitek z živelného koncertu The Beatmen v čele s Dezo Ursinym a krásným "slovensko-anglickým" songem That´s all I´ve got to do . (17.11.2014)

Ústřední herecká dvojice mi byla sympatická už od začátku filmu, protože Helena Smihulova vypadala jako francouzská herečka Catherine Deneuve a František Velecký svojí vizáží připomínal D'Artagnana. Čekal jsem psychologické drama s temnou, ponurou hudbou, ale místo toho jsem slyšel hudbu z bigbítového období á la Beatles, což pro mě samotného bylo velké zklamání. Myslím, že depresivní hudba by tomuhle filmu hodně prospěla, ale asi to každý vidí jinak. Taková hudba ke snímku Drak se vrací od Ilji Zeljenky, to je jiná káva. Abych pořád nekritizoval. Ve snímku se našlo pár úsměvných momentů. Třeba hned úvodní scéna filmu, v níž pán, když uslyšel, že dítě svou hračkou narušuje program ceremoniálu, mu ji vzal a a zahodil do křoví, mě hodně rozesmála, ale to bylo na dlouhou dobu naposledy co jsem měl úsměv na tváři. Dalším momentem, který se mi líbil, byla fotka Františka Veleckého na poličce, se skloněnou hlavou na ní z dálky vypadal jako Ježíš.Závěrečná scéna se záběrem na děti, které se snaží vzít do rukou Nylonový mesiac byla skvělá. "Súdruh profesor, ako sa Vám to páčilo? - Bolo to strašné." Já říkám, že to bylo dobré ... (12.11.2014)

Nylonový mesiac pravděpodobně jen tak nikdo neviděl, sluší se ale říct, že je to škoda... Eduard Grečner totiž natočil zajímavé odlehčené psychologické drama, které se sice psychologické stránky dotýká, zároveň ale nějak silně netlačí na pilu a především nestrhne ani tak příběhem jako spíš vizuálem! Předlohy od Blažkové jsem nečetl, nebudu tedy soudit jak zdařile byl Nylonový mesiac na plátně převeden, řeknu ale, že na audiovizuálním zpracování Nylonového mesiace rozhodně není nejzajímavější příběh ale především vizuální stylizace, která čerpá z tehdejší doby, tedy 60. léta. Tu dobou už zde platila nadvláda komunistů a mladá generace tajně poslouchala Beatles. Jedním z hlavních protagonistů přitom zpívá cizí texty a i když má zakázáno vystupovat a jeho hlavní starostí by mělo být odmaturovat s fyziky, stále texty hraje se svojí kapelou, která silně připomíná Beatlesáky. A především jejich koncert v druhé třetině je neskutečně nabitý a jeden z nejzábavnějších filmových koncertů, které jsem kdy viděl. Hlavní krása Nylonového mesiace ale hlavně tkví v kameře Tibora Biatha, která je neskutečně promyšlená, záběry vypiplaná a zajímavá. Biath předvádí jeden zajímavý kamerový záběr za druhým a je vidět, že si s ním dal neskutečně práce. I přesto, že je film černobílý si jinak s barvami černé a bíle hraje velmi solidně a vypadá to celé moc pěkně. Nylonový mesiac ale především předvede několik postav, přičemž většina jsou ale vedlejší a neříkal jsem si, že by mě zajímali tak moc abych si s nimi přál dalších pár minut. ,, Beatlesák´´ Josef je zajímavá postava, hlavními hrdiny jsou ale především Andrej a Vanda, tedy František Velecký a Helena Šmihulová. Velecký funguje jako přirozeně zamilovaný chlapík a jeho chemie se Šmihulovou, která se naopak zase hodí na půvabnou děvu po které muži snadno pálí je hodně podařená. Samotný příběh Andreje a Vandy ani není tak zajímavý, spíše je předvídatelný a opravdu reálně ne nějak extra zajímavý, jejich vzájemné dialogy jsou ale fajn. Problém jsem začal mít s ním, že i když je Vanda pohledná, její charakter se především po první polovině začne chovat nesnesitelně. Když je jeden ze dvou protagonistů v ,, romantickém žánru´´ časem nesnesitelný, začne to trošku selhávat a nefungovat. Nylonový mesiac si to ale vše pořád vykoupí vizuálem, pomrkáváním na tehdejší režim a lehčí spíše suchý humor, který ale pobaví. Nylonový mesiac není ani tak film vyprávěný dějem z péra scénáristy a režiséra Eduarda Grečnera, ale spíše nádhernou kamerou Tibora Biatha, solidním zvukem Pavola Sásika a uším lahodící hudbou Iljy Zeljenky. Z pohledu scénáře by se Nylonový mesiac dal snadno osoudit, z pohledu technického jde ale o hodně vydařenou věc. Hodně slušná vizuální slovenská perla! (03.06.2019)

„Vando? Vando, miláčku, musím tě vidět, a mám na tebe jednu docela mimořádnou prosbu…pomůžeš mi ztratit psa.“ Jde o takové odlehčené drama, vcelku uvolněné a bezstarostné. Jednak je to dáno dobou a její atmosférou, která na člověka dýchá takřka z každého záběru, svoje samozřejmě dělá hudba (resp. generační střet 2 stylů; pobavilo mě afektované publikum na koncertě, které bláznilo snad víc, než kdyby dorazili samotní „Brouci“). A za druhé, a to hlavně, vztahem Andreje a Vandy. Člověku je sice docela jasné, jak to asi s titulní dvojicí dopadne, ale baví ho sledovat ten postupný vývoj, oťukávání, první překážky a čím dál víc obláčků, které nabývají na důležitosti (a nic na tom nemění ani fakt, že mužský hrdina není tak zkostnatělý jako ostatní jeho kolegové či vrstevníci). Nicméně, mě osobně Vanda brzy začala štvát (a postupně mi imponovala tak maximálně její chutí k jídlu), Drahuše, jakkoliv dostala minimum prostoru, mi byla podstatně sympatičtější. A bavil mě humor filmu, takový trochu škodolibý, se sem tam nějakou narážkou na společnost (drby, morálka, kariérní postup). Nejde sice o žádné veledílo, ale film člověku rychle uběhne, usmívá se u něj a konec taky není špatný (i když je řádně hořký), takže za mě to budou slušné 4*. „Necpi se pořád chlebíčkama, ty jsou pro hosty. Běž za dědou a zeptej se ho na včeličky, nemá společníka.“ – „Tak co, dědo, ještě pěstujete tu havěť?“ (29.03.2015)