Chladnokrevně

"Pohrdám lidmi, kteří se neumí ovládat..." Je těžké pochopit několikanásobnou, chladnokrevnou vraždu provedenou bez nějakého jasného motivu. Těch 40 dolarů se opravdu nezdá být žádným pádným důvodem. Když prostě chcete zabít, tak zabijete, obětí by se mohl stát kdokoliv, i člověk bez údajného sejfu nabitým 10 000 dolary. Chladnokrevně je precizně odvedená práce s nápaditým propojováním scén, kdy konec jedné často plynule navazuje na začátek druhé (muž se sklání k umyvadlu, střih, a jiný muž se na jiném místě právě od umyvadla zvedá). Kamera Conrada L. Halla je na takové úrovni, jak se sluší na muže, který později nasnímal Butche Cassidyho a Sundance Kida a téměř neznámí herci odvádí přesně ty výkony, jaký film potřebuje. Až se sám divím, proč jsem vlastně nedal plný počet. (13.05.2010)

Knihu jsem zatím nečetl a pokud jde o samotný kriminální případ, dost mne zamrazilo už při čtení zdejšího obsahu. Na samotném filmu mne nejvíc překvapilo, jak dokázal být v několika drobných momentech uprostřed chladnokrevného příběhu docela poetický. Připravil mi zase nejednu emočně náročnou chvilku, i přes většinou chronologické vyprávění přesunul scény s klíčovým masakrálním incidentem až na později a mezi tím hlouběji ukázal dvě postavy, které by mi mohly být za jiných okolností i sympatické. Vlastně mohlo by to být pěkné road movie o dvou sotva dospělých klucích, z nichž jeden se toužil stát zpěvákem a cestoval všude s kytarou, v ukradeném auťáku přidali sebou starého pocestního dědu s vnoučkem a vydali se hledat poklad... cestou potkali víc lidí, občas trousili husté hlášky (třeba ,,Co mají společného cesta na záchod a cesta do hrobu? No když musíš, tak musíš...") a při vší smůle poklad i našli: v podobě skleněných láhví odhozených daleko za silnicí. A my bychom mohli u toho málem snít a také se bavit u nadhledu, s jakým se Dick Hickock (Scott Wilson – viděl jsem ho podruhé a tady podává ještě lepší výkon než v The Gypsy Moths) přiznává k odcizení vozu. Nebýt hlavně toho brutálního incidentu v podobě vyvraždění rodiny a bez řádnějšího motivu k tomu. To je oba při odsouzení na trest smrti snad člověk ani nemůže litovat, leč film díky svým sugestivním scénám z vězení k závěru neměl od toho daleko, aby ve mne kontroverzní pocit lítosti i vyvolával. Rozhodně ale oceňuju tento způsob podání, neboť v případě zcela chladných emocí by Chladnokrevně v mé paměti dost možná záhy zapadlo mezi jinými poválečnými kriminálkami ještě černobílými. A je tu zase přítomen onen smutný paradox: zatímco na jméno Dick Hickock tak skoro nezapomenu, podobně jako na jména Fritz Opitz nebo Olga Hepnarová, jména obětí si už pár desítek hodín po zhlédnutí vybavuju stěží. A co se to vlastně událo...? Zdá se, že pouze jedny z mnoha vražd za dlouhou dobu celého lidstva. A samozřejmě novináři vydělali během pár dnů mnohem víc, než je běžné. ,,Politici budou mít více projevů. Vzniknou nové zákony a každý dostane svůj podíl. A potom za měsíc, za rok... se znovu stane to samé." :-( Bohužel nejen tenhle výrok z filmu zůstává pořád platný... 90% (04.04.2020)

Studie krutých, ale naivních charakterů, mladých bezpáteřníků, kteří si chtějí přilepšit nehledě na lidské životy, jsou to odporní vrahové, ale přitom k nim divák žádný odpor necítí. Chladnokrevně je natočeno přímo chladnokrevně, bez zaujatosti, je to drama zdánlivě popírající svou dramatickou rovinu a vydávající se za dokumentární rekonstrukci. Možná ale právě díky této odtažitosti jsem si k němu nevytvořil vztah jako k "filmu", mohu obdivovat jeho technické proporce (brilantní rozvážná režie, kamera i opěvovaná scéna s děštěm za oknem), ale místy jsem se nudil a neliboval si v tom tak, jak jsem si neustále připomínal, že bych teoreticky měl. 7/10 (24.10.2009)

Capoteho kniha Chladnokrvne je súčasťou mojej knižnice a tak som mohol posúdiť, nakoľko sa Richard Brooks trafil do mojej predstavy. Viem, že som bol spokojný, ale na detaily si už po toľkých desaťročiach nespomínam. Chladnokrvne som odvtedy nevidel a asi už ani neuvidím, lebo televízie vysielajú predovšetkým pre postihnutých Alzheimerovou chorobou, ktorým aj dvojstá repríza filmu prináša rovnaký zážitok, ako premiéra. Nie je však treba strácať nádej. Už o tri roky neskôr sa mi podarilo dostať sa k filmu a potvrdiť si prvotný dojem z neho. Možno je pridlhý, ale iba pre súčasných milovníkov akčňákov, možno má aj iné nedostatky, o ktorých neviem. Ale ten chlad z názvu je prítomný počas celého filmu. (06.12.2018)

Mrazivý náklad ku ktorému sa do týždňa musím znova vrátiť. Len strihová skladba samotná by stála za dlhšiu diskusiu, za ktorú by samozrejme stáli aj ostatné dielčie aspekty zadaptovaného Capoteho. Quincyho hudbu však nahradiť napríklad takým Bernardom, prípadne zameniť s pasážami absolútneho ticha, podprahovo vytvárajúcom atmosféru pochmúrnejšiu než post-produkčne dosadená hudba. Tu už otázka neznie: Prečo sa podobným štýlom už dnes filmy nenatáčajú?, ale skôr: Myslíte si, že takto geniálne by to dnes ešte niekto natočil? Veľmi malá pravdepodobnosť, ale predsa, mrzí to niekoho? O to radšej a častejšie sa človek potom vracia ku klenotom ako Chladnokrvne a jemu podobným. To, čo v 60. rokoch predstavovalo film viac-menej komerčný a naviac s presahom, dnes sa rovná filmu hlboko umeleckému, určenému úzkemu okruhu fanúšikov, sprostredkovanému jedine skrz filmový klub. Inak ďalšie utvrdenie sa v tom, prečo sa vždy tak veľmi rád vraciam do obdobia Nového Hollywoodu. 90% (06.06.2012)