Chladnokrevně

Tento černobílý téměř dokumentární snímek podle novely Trumana Capote (scénář napsal sám Richard Brooks) popisuje pravdivý příběh z roku 1959. Bezcitný a protřelý recidivista, 20letý Dick Hickock, si za pobytu ve vězení naplánuje přepadení a oloupení bohatého farmáře z města Holcomb v Kansasu, Cluttera. Od spoluvězně má zaručeně pravdivé informace o 10tisících dolarů v jeho trezoru,proto se hned po propuštění chystá vyrazit do jeho domu. Na pomoc si vezme Perryho Smithe, stejně starého chlapce z rozvrácené rodiny,který nemá sebevědomí ani vzor,proto se do jisté míry v Hickockovi shlíží. Každý z nich sám je svým způsobem slaboch a zbabělec, spolu však získávají velkou sílu a odhodlání. Dohodnou se, že na místě nenechají žádné svědky, nakoupí předem potřebné věci na svázání a umlčení obětí. V usedlosti však žádnou hotovost nenajdou a neplánovaně probuzeného farmáře, jeho ženu, syna i dceru brutálně zavraždí. Vše, co ukradou, je tranzistorové rádio,hromádka nekrytých šeků a pár dolarů.S nimi uprchnou do Mexika.Událost otřese celou Amerikou. Jedinou stopou, kterou po sobě zanechali, je krvavý otisk boty. Zadrží je později náhodou, když se pokouší směnit nekryté šeky a při výsleších jeden druhého prozradí. V procesu jsou oba usvědčeni a odsouzeni k smrti oběšením. Každý z nich však vypráví svůj příběh jinak. (22.06.2010)

Někdo tu napsal, že film skrze důkladnou psychologickou rovinu nadržuje vrahům a dělá z nich bezmála národní hrdiny - s tím nesouhlasím. Hlavní poselství snímku tkví dle mého spíše ve velmi naturalistickém způsobu, jakým je nám postupně sdělováno, že vraždící chladnokrevní maniaci jsou v mnoha případech vlastně docela obyčejní lidé a slušný občan by se při styku s nimi klidně mohl stavět na hlavu, ale tu tmavou skvrnu na jejich duši by stejně vůbec nepostřehl. Cennou výpovědní hodnotu pak ještě zvýrazňují věrohodní herci a minimalistické snímání každé scény, které vede k velmi napínavému, generačně laděnému a na svou dobu nevídaně stylizovanému vyprávění. Kritik bude spokojen, nestranný fanda filmových šedesátek nadšen a americký pamětník nasrán, protože tohle všechno se za jeho mládí pravidelně a mnohdy bez trestu skutečně dělo.. 85% (15.03.2014)

Když přihlédnu k faktu, že tento kriminální případ velice dobře znám (cca dva roky zpět jsem viděl Capote (2005) a následně četl i stejnojmennou knihu), tak zřejmě hodnotím nejvýše, jak to jen bylo možné! Ocenit musím zvlášť Roberta Blakea v roli Perryho Smithe a nápadité střihové přechody (paralelismus: kupř. holí se Clutter/holí se jeden z vrahů; vrazi opouštějí místo činu/příjezd policie atd.). 80 % (29.12.2023)

Mrazivý náklad ku ktorému sa do týždňa musím znova vrátiť. Len strihová skladba samotná by stála za dlhšiu diskusiu, za ktorú by samozrejme stáli aj ostatné dielčie aspekty zadaptovaného Capoteho. Quincyho hudbu však nahradiť napríklad takým Bernardom, prípadne zameniť s pasážami absolútneho ticha, podprahovo vytvárajúcom atmosféru pochmúrnejšiu než post-produkčne dosadená hudba. Tu už otázka neznie: Prečo sa podobným štýlom už dnes filmy nenatáčajú?, ale skôr: Myslíte si, že takto geniálne by to dnes ešte niekto natočil? Veľmi malá pravdepodobnosť, ale predsa, mrzí to niekoho? O to radšej a častejšie sa človek potom vracia ku klenotom ako Chladnokrvne a jemu podobným. To, čo v 60. rokoch predstavovalo film viac-menej komerčný a naviac s presahom, dnes sa rovná filmu hlboko umeleckému, určenému úzkemu okruhu fanúšikov, sprostredkovanému jedine skrz filmový klub. Inak ďalšie utvrdenie sa v tom, prečo sa vždy tak veľmi rád vraciam do obdobia Nového Hollywoodu. 90% (06.06.2012)

Knihu jsem zatím nečetl a pokud jde o samotný kriminální případ, dost mne zamrazilo už při čtení zdejšího obsahu. Na samotném filmu mne nejvíc překvapilo, jak dokázal být v několika drobných momentech uprostřed chladnokrevného příběhu docela poetický. Připravil mi zase nejednu emočně náročnou chvilku, i přes většinou chronologické vyprávění přesunul scény s klíčovým masakrálním incidentem až na později a mezi tím hlouběji ukázal dvě postavy, které by mi mohly být za jiných okolností i sympatické. Vlastně mohlo by to být pěkné road movie o dvou sotva dospělých klucích, z nichž jeden se toužil stát zpěvákem a cestoval všude s kytarou, v ukradeném auťáku přidali sebou starého pocestního dědu s vnoučkem a vydali se hledat poklad... cestou potkali víc lidí, občas trousili husté hlášky (třeba ,,Co mají společného cesta na záchod a cesta do hrobu? No když musíš, tak musíš...") a při vší smůle poklad i našli: v podobě skleněných láhví odhozených daleko za silnicí. A my bychom mohli u toho málem snít a také se bavit u nadhledu, s jakým se Dick Hickock (Scott Wilson – viděl jsem ho podruhé a tady podává ještě lepší výkon než v The Gypsy Moths) přiznává k odcizení vozu. Nebýt hlavně toho brutálního incidentu v podobě vyvraždění rodiny a bez řádnějšího motivu k tomu. To je oba při odsouzení na trest smrti snad člověk ani nemůže litovat, leč film díky svým sugestivním scénám z vězení k závěru neměl od toho daleko, aby ve mne kontroverzní pocit lítosti i vyvolával. Rozhodně ale oceňuju tento způsob podání, neboť v případě zcela chladných emocí by Chladnokrevně v mé paměti dost možná záhy zapadlo mezi jinými poválečnými kriminálkami ještě černobílými. A je tu zase přítomen onen smutný paradox: zatímco na jméno Dick Hickock tak skoro nezapomenu, podobně jako na jména Fritz Opitz nebo Olga Hepnarová, jména obětí si už pár desítek hodín po zhlédnutí vybavuju stěží. A co se to vlastně událo...? Zdá se, že pouze jedny z mnoha vražd za dlouhou dobu celého lidstva. A samozřejmě novináři vydělali během pár dnů mnohem víc, než je běžné. ,,Politici budou mít více projevů. Vzniknou nové zákony a každý dostane svůj podíl. A potom za měsíc, za rok... se znovu stane to samé." :-( Bohužel nejen tenhle výrok z filmu zůstává pořád platný... 90% (04.04.2020)