Tajemný předmět touhy

Na diskuzi, která tu probíhá okolo dvojího obsazení hlavní ženské role dává zásadní odpověď sám Luis Buňuel ve svých pamětech "Do posledního dechu" (česky MF 1987, Jiří Krechler - bookman 2004). V této knize se čtenář zároveň dozví o režisérově záměru navodit v "Tajemném předmětu touhy" atmosféru nejistoty a strachu z atentátů a terorismu i o nečekaném výsledku této snahy po uvedení filmu do kin. Časy se mění, některé problémy však pohříchu zůstávají. Zajímavý a obsažný článek k 6 posledním Buňuelovým filmům zde: www.nostalghia.cz/pages/andele/bunuel/txt/of/holanec/index.php (27.06.2007)

Cesta vo vlakovom kupé môže byť klasickou tichou jazdou a postranným pozeraním na tváre a správanie spolucestujúcich, ale niekedy sa môže zmeniť na zaujímavé, plnokrvné rozprávanie. Buňuel sa vo svojom poslednom filme ústami postaršieho cestujúceho takto rozpráva zaujímavej spoločnosti v kupé (medzi ktorou preblesknú v úvode náznaky letmého poznania sa z minulosti) príbeh svojej poslednej vášnivej lásky, ako ospravedlnenie, či vysvetlenie svojho činu z úvodu, kedy vyleje mladej dievčine nastupujúcej do vlaku vedro vody na hlavu. Prestriedavanie dvoch prostredí: vlakového kupé a samotného príbehu, obsadenie jednej z hlavných postáv dvomi rôznymi herečkami, putovanie rôznymi prostrediami (od Paríža cez Švajčiarsko do Španielska), náhle absurdné zvraty, všetko v objatí všadeprítomného terorizmu sú poznávacími znameniami tohoto filmu. Filmu, ktorý je surrealizmom šmrcnutý navonok len zľahka, akoby bol len závanom niekdajších režisérových uleteností, ale v skutočnosti je surreálne srandovne vážnym viacvrstevným príbehom o vysnenej a znova sa vracajúcej, opakujúcej sa láske a zúfalstve, či dokonca nenávisti aké môže takáto fatálna láska vyvolať. (22.04.2005)

„Máte rád sladké?“ Ani v posledním Buñuelově filmu není buržoazie mimo ohrožení. I tentokrát je člověk, mezi jehož hlavní starosti patří jídlo, sex a obava ze ztráty tváře, po zásluze vláčen z jedné situace, která ho vyvádí z konceptu, do jiné. Pan Mathieu si přitom na absolutní kontrole svého okolí zakládá. Byty, v nichž má dojít k milostné schůzce, přizpůsobuje své představě stejně, jako režisér proměňuje divadelní jeviště. Kontrola předpřipraveného představení mu dává pocit převahy, jehož ztrátu (tedy odbočení od scénáře) přísně trestá. Stejně tak musí být okamžitě eliminováno jakékoli jiné narušení pořádku nebo prostoru, za jehož pána se považuje (absurdní scény s mrtvým potkanem a mouchou v drinku). Každému objektu dle mínění hlavního hrdiny náleží pevně dané místo. Není tedy divu, že se také Conchitu snaží včlenit mezi ostatní výbavu interiéru. Je pro něj jen prostředkem k sexuálnímu uspokojení, fetišem, nikoli cítící bytosti, což si ale – jak již tomu v Buñuelových společenských satirách chodí – sama uvědomuje a dokáže s tím nakládat. Díky míře samostatnosti, kterou ženská postava vykazuje, působí Tajemný předmět touhy jako opožděná reakce na ženskou liberalizaci. Zvýšený zájem o společenské dění, dříve Buñuelem reflektované více na podprahové úrovni, prozrazuje i násilné včlenění teroristických akcí do vyprávění. Zdá se přitom, že celoživotní surrealista tuto novou formu anarchismu neprozíravě vítal jako účinnou obranu před buržoazní zatuchlostí. Stejně jako s jinými motivy filmu, i s tímto Buñuel naštěstí pracuje s nadsázkou. Ta je v Tajemném předmětu přítomna na úrovni jednotlivých scén i celkové narativní struktury (výchozí situace připomíná anekdotu ve stylu „Potkali se ve vlakovém kupé buržoa, trpaslík a počestná dáma…“). Hůř než u jeho předchozích filmů se ovšem odhaduje, kdy šlo ještě o režisérovu podvratnost a kdy prostě o nedostatek tvůrčích sil a nápadů. Například zvuková stránka je, vyjma gagu ze samého závěru, velmi odbytá (vzhledem k Buñuelově hluchotě vcelku pochopitelně), příliš mnoho scén se od sebe stylisticky výrazně neliší a splývá a příběh v jádru vlastně jen variuje Nenápadný půvab buržoazie. V něm příslušníci buržoazie nedokázali usednout ke společné večeři, tady Mathieu ne a ne spočinout s vyhlédnutou dívkou v loži. Tajemný předmět touhy je přes svou myšlenkovou bohatost hlavně odleskem lepších děl tvůrce, od něhož v té době surrealistickou štafetu již převzali jiní (Saura, Almodóvar). 70% Zajímavé komentáře: Radko, Willy Kufalt, mortak (25.11.2022)

Neviem, či bol na staré kolená väčší úchyl Bunuel alebo Rey, ale pozerať sa na upoteného prešedivelého Fernanda, ako slintá nad krásnou osemnástkou asi nie je nič pre mňa a nič na tom nezmení ani inteligentný scenár a Bunuelove symboly. Možno je to história jednej lásky, príbeh o rozdielnosti pováh muža a ženy, pre mňa je to príbeh nadržaného dedka a nevyzretej puberťáčky, ktorá ešte nevie, alebo nemôže vedieť, čo od života chce. Našťastie je film prekladaný komediálnejšími momentmi a neberie sa príliš vážne, takže rýchlo ubehne a na môj vkus je skvele vypointovaný, pretože nič iné som podobne napísaným postavám ani neprial. Bunuel sa mohol rozlúčiť s obecenstvom niečím výnimočnejším, nejakým majstrštykom, možno aj chcel, možno sa mu ale na staré kolená už nechcelo vrhať do niečoho psychicky vyčerpávajúceho a aj takto ladená, povedzme že cynická satira, má niečo do seba. Pozerám, že svetová kritika ale film za majstrštyk považovala, či sa ale nejednalo skôr o vzdanie holdu starému pánovi. Priznajte sa, koľkí ste si po filme klikli na nejaké péčko stránky starí vs. teensky.... (20.04.2013)

Nejlepší práce s nevěrohodným vypravěčem a jím ohnutou realitou v sexuálním vztahu tak zhruba od Lolity. Mathieu si během jízdy ve vlaku jistě hodně přibarvuje a divák, srovnávaný s dychtivými a senzacechtivými cestujícími, mu chce i nechce věřit. Skvělá hra sedmasedmdesátiletého Bunuela. Ke stáří točil zdaleka nejlíp. 4 a 1/2 (07.12.2013)