Přízrak svobody

Ozaj, že málokedy sa dokážem fakt pozitívne naladiť na „frekvenciu” , španielsky drzého, perverzného a 100 % provokatívneho režiséra Luisa Buňuela, od ktorého ma nadchla jednoznačne Kráska dňa s božskou Deneuve, vôbec tento film z roku 1967, považujem za to markantne strhujúce, čo sa inak v tomto plodnom, filmovom roku - stihlo nakrútiť. I o Anjelovi skazy si myslím, viac - menej, to isté, t. j. s-t-r-a-t-a č-a-s-u ! Nevylučujem, že si niekedy od tohto režiséra pozriem niečo, čo ma zásadne ohúri ? Napríklad sa ponúka otázka, že film Skrytý pôvab buržoázie, by túto negatívnu energiu mohol prerušiť ? Neviem, kedy sa k nemu najbližšie dostanem, ale tak skoro to určite nebude ! Prízrak slobody je zložený z takých scén, ktoré zaváňajú charakteristikou práve totožnú na Buňuela, ktorý ma znechucuje, až by som zvracal. Je to odpudivý film, ktorý síce obsahuje posolstvo, ale s typickým okorenením danej situácie... Toto mi ani zďaleka nepripomínalo komédiu. Pozrel som si film, ktorý mám už od predošlých Vianoc, a keby viem, čo ma čaká, tak by som si rozmyslel jeho kúpu do vlastných rúk ! A absurdita absurdít, je tým, čo si odnášam... Skrátka blbosť, ktorá našťastie úplne neotupuje, ale zásadne sa dotyčný divák nevie dočkať okamihu, keď to celé už konečne skončí ! (05.11.2017)

PŘELUD SVOBODY (1974) patří už do zmíněného Buňuelova vrcholného období na sklonku jeho kariéry a je myslím relativně dost známé na to, abych se o něm rozepisoval. Stejně jako např. v případě NENÁPADNÉHO PŮVABU BURŽOAZIE nebo MLÉČNÉ DRÁHY si neodpustím malou výtku směrem k narativní metodě filmu, která způsobem, jímž spojuje jednotlivé epizody (skeče) přes „oslí můstky“ v podobě postav [epizodní postava z jedné epizody se stává hlavní postavou v následující, doslova do nové epizody „přejde“, a tak dál, a tak dál, byť zase ne úplně mechanicky], mi nejvíc připomíná MONTY PYTHONŮV LÉTAJÍCÍ CIRKUS. I to byl jeden z Buňuelových prostředků, jak divákovi zkazit vciťování se do jeho postav, objektů zkoumání: sice v rozporu s jeho mexickými melodramaty, ale v souladu s jeho senzitivitou vzdáleného, nezúčastněného a občas pobaveného pozorovatele, pro kterého člověk není víc než hmyz, a naopak. (15.03.2008)

Bunuel zrál jako víno a tak ve 74 letech natočil svůj pravděpodobně nejodvážnější (nebo nejodvázanější?) film a definitivně tak zarazil (před) poslední hřebíček do své filmové rakve a zároveň nesmrtelnosti v říši celuloidu. Přelud svobody je alespoň tak jak já ho chápu filmem hravým, vtipným, plným originálních obrazů, metafor, snových výjevů i pouhých drzostí a vtípků - dohromady namícháno se jedná o velmi osvěžující a dlouhodoznívající koktejl velmi výživný - je to od Bunuela takový dárek pro všechny - pro herce, pro diváky i pro něj. Bunuel tu obsadil všechny své oblíbené herce - Piccoliho, Frankeuera, Rocheforta, Vukotic a také Bertheau plus jako bonus Monicu Vitti a J.C.Brialy, které si vypůjčil od kolegů. Přelud svobody je nádherný testament - odkaz budoucím generacím, film plný tajemství i zlomyslností - poslední štace velkého filmaře i člověka...tak honem, rychle, pospěšte si, abyste o něj nepřišli...Bunuel čas sice nezastavil, ten běží stále dál, ale celým svým dílem málem zničil náš vesmír, zřejmě stačilo jen málo...totiž nic, svůj osud tímto naplnil a dovršil...i když se ještě jednou vrátil s Tajemný předmětem touhy. 8.3.2020 - Je zvláštní vidět Buňuelovy filmy po dvaceti letech znovu, jako teenager jsem byl z něj totálně na větvi, stejně jako ze saury - byli to prostě idolové mýho mládí, dnes je to jinak, už dávno jsem z toho vyrost, nicméně to nic neubralo hodnotě těch filmů, pořád na ně koukám s obdivem, i když už né s otevřenými ústy, nýbrž jen s lehce cynickým odstupem, opakuju, hodnotu těch filmů to ale zásadně nesnižuje. A malé vysvětlení těm, co Buňuela nechápou: abyste jeho filmům rozuměli, nesmíte to mít v hlavě v pořádku, ale musíte mít o pár koleček navíc, normální mozek jeho filmy neocení, musíte být trochu vyšinutý, abyste ho měli rádi. (21.09.2014)

To bol teda prízrak. Bunuela som nikdy neobľuboval, ale tento jeho predposledný film ma dostal do kolien. Ani nebudem uvažovať, či to spôsobila začínajúca demencia alebo šialenstvo. Pripadalo mi to, ako keď strihač príde do miestnosti plnej rôzne dlhých kúskov filmov a pozliepa ich bez toho, aby sa na ne pozrel. Mám o filmovom umení úplne odlišnú predstavu. Tá hviezdička je iba za námahu vynaloženú pri angažovaní známych hercov. (04.09.2018)

U Buñuela mám vždycky jeden a ten samý problém a já se ho prostě nedokážu zbavit. Od každého jeho filmu očekávám něco bůhvíjak sofistikovaného, pak jsem ve finále zklamaný, že jsem to vlastně nedostal a myslím si, že jsem to nepochopil a až pak mi dojde, že šlo jen o ty symbolistické a dost absurdní scény. Měl jsem to u Nenápadného půvabu buržoazie, mám to i u Přízraku svobody. A nechci tím říct, že by to sofistikované nebylo - celkem je, ale útržkovitě. Nebo mi něco uniká a najdu to v tom při dalším zhlédnutí, i tohohle pocitu se zbavit u jeho filmů nemůžu. Každopádně ačkoli mi v tom chyběla nějaká celistvost (překvapivě u děje mi to je fuk, protože tady je celkem rychle jasné, že půjde jen o sled scének, ale spíš myšlenkově mi tam chybí) a Buñuel zde vlastně jede zhruba to samé, i tak se mi to líbilo. Některé scény jsou velmi chytře a absurdně-komediálně vystavené, jiné jsou jen absurdně vtipné, u jiných zase jen chápu poselství, ale bůhvíjak mě nebaví a pak jsou tam i takové, které jsem moc nepobíral (ale těch je minimum). Je to taková "všehochuť", kritizující především byrokracii, církev a další mocnosti + i na tu smetánku se dostane. Většinou trefně, ale ne vždy. Jenže i tak si mě to nedokázalo bůhvíjak získat a něco mi v tom prostě chybí. Své kouzlo to určitě má, ale Nenápadný půvab buržoazie mě přece jen zaujal o něco víc. Slabé 4* (19.07.2021)