Iveta - Série 2

Kvalitativní skok se nekonal. Herecky dosáhla druhá řada svého vrcholu ve druhé epizodě, na jejímž začátku (stejně jako na celé Šumavě) kraloval Oskar Hes. Vzhledem k tomu, že co do délky většiny scén šlo opět o testování divácké snesitelnosti a že tvůrci neměli kuráž na to ukázat titulní postavu nahou ("Říkal, že když na sobě nebudu nic mít, nikdo mě nezaměří.") či schovanou pod stolem v alobalu ("Tvrdil, že tak narušíme monitorovací systém. I z vesmíru."), s tímto seriálem jsem skončil. Linie s vojákem z předchozí řady vyšuměla krátkým společným setkáním? Nebo je to snad Rychtář/Macura? (20.05.2023)

Šup šup, chytlavé melodie a prostinké texty, úspěchy na Zlatém slavíku a světák Štaidl, který prostě jen přebral štafetu, protože v Ivetině životě vždy někdo druhý rozhodoval, co bude dál. Ta zůstává pasivní, zasněná a vyplašená, rozuměj už otravná. A ač má za sebou hromadu úspěchů, a s nimi spojený ranec otrkávání se, v osobním životě pořád „jen“ vyžaduje důkazy lásky od lidí, kterým je ukradená. Vymyká se druhá epizoda, která nejprve díky Oskaru Hesovi a natáčení Svatby upírů působí živě a bezstarostně, abychom vzápětí přešli ke skandálu, který hýbal devadesátkami: únos Ivety Romanem Třískou. Byl to moment, který poprvé vystavil Ivetu posměchu národa. Tříska měl „využít“ toho, že Ivetu doma zastihl v ne zrovna dobrém psychickém rozpoložení. Připomnělo mi to okamžitě smutné období (Itálie, Macura, Rychtář, poslední roky života) a hned jsem ji vnímal smířlivěji, shovívavěji… a vzhledem k další sérii je tedy otázkou, zda chce divák sledovat Ivetiny následné pády. Hloupá linie s obdivovatelem (které stále chybí pointa) pokračuje. I když už mě asi napadá, kým bude. (23.06.2023)

Kromě posledního dílu, který je fakt dobrý, je druhá série ještě větší sračka než první série. První dva díly ukazují pouze Ivetinu labilitu a psychickou neodolnost vůči tomuto světu, obecně se v této série málo zpívá, řeší se osobní linky, které ale nejsou nijak zajímavé. Osobně pro mně zklamání. Naštěstí aspoň poslední díl to docela zachránil. (12.05.2024)

Kola pop and rollu se točí dál. Devadesátky skýtají neomezené možnosti. Teta Iveta je na vrcholu, „Jelimánka“ střída „král Jelimán“ (opět přesvědčivý Brzobohatý), nejmladší z rodu Hrušínkých (Hes taky vynikající) není tím dnešním Hrušínským, Artur má ještě váhu vhodnou k jeho věku, starej Bartoš si rád dá i do druhé nohy, Ivana si nechá říkat Viana a Michal Samir se v tom po filmařské stránce plácá, stejně jako v první sérii. Především když bezstarostnou Svatbu upíru vystřídal psychedelický únos, začínal jsem mít obavy, zda se Ivetiny problémy s hlavou nepřenesly i na samotné filmaře. Každou další epizodou nabývám víc a víc dojmu, že v jiných rukou by tahle těžko uvěřitelná story zahrála víc muziky. (12.07.2023)

Co dodat k pokračování Ivety? Máme tu další dekádu ze života české popové zpěvačky, která s úspěchem zvládla přejít z normalizačních estrád do zábavy nové doby. Natočila film, vydala několik sólových desek (jednu v angličtině), sesbírala množství cen, pravidelně vystupovala v televizi, zvládla celá turné s vlastním programem, porodila syna, rozešla se s jeho otcem a přidala se do týmu nejvlivnějšího domácího muzikálu. Bylo by tedy možné představit Ivetu Bartošovou jako tu mladší normalizační hvězdičku, která po revoluci dozrála, a přihodit k tomu širší pohled na zajímavě se vyvíjející devadesátkovou pop scénu. To ale Voyo neobjednalo. Michal Samir nabídl dost nevyváženou řadu, která nabízí prakticky jen analýzu toxického vztahu, jeden psycho díl s nespolehlivým vypravěčem a trochu toho pozlátka. Škoda. (22.05.2023)