Duna: Část druhá

Čím je Impérium vrací úder pro Novou naději, tím je Duna: Část druhá pro předchozí film. Zkrátka naprosto přirozené pokračování, které netrpí nechvalně známými neduhy dvojek, ale dál rozvíjí příběh, rozprostírá ho do nečekané šíře a hloubky a už od úvodní scény působí dojmem, že minule to bylo jen rozestavění figurek na šachovnici a pár nesmělých, leč promyšlených tahů, ovšem pravá hra začíná až teď. Ohromující je pravděpodobně to slovo, které druhou Dunu vystihuje ve všech  možných ohledech. Propracovaný scénář, dechberoucí především pouštní scenérie, uvěřitelnost, hmatatelnost, herci a herečky, kteří těmi postavami prostě opravdu jsou. I neznalci předlohy snadno pochopí, čím je Herbertovo dílo výjimečné, až uvidí všechny ty nečekané zákruty, jimiž se děj vydává. Zvláštní vypíchnutí si opět zaslouží Hans Zimmer, který od minulé Duny nejspíš nesložil nic pořádného proto, že pracoval právě na druhé části. Stejně jako v případě minulého filmu mi teď nezbývá než věřit, že se dočkám(e) dalšího dílu, protože všechna ta pootevřená vrata a vrátka jsou zkrátka tak moc lákavá. (29.02.2024)

// Destiny is a bitch na entou umocněno zase jednou neuvěřitelnými obrazy dua Villeneuve & Fraser a ještě doplněno o Zimmerovo burácející score, který když ve druhé půlce v jeden moment dropne, má sílu minimálně tří atomovek. Speciální smeknutí pak patří Austinu Butlerovi, který instantně vytvořil jednoho z nejikoničtějších záporáků, jací se na plátně kdy objevili, všechny jeho scény naprosto famózní. Slabší tempo a nějaká ta zkratkovitost tam sice furt jsou, ale v rámci celku to jsou bezvýznamné výtky, je to prostě náhul :) (27.02.2024)

Zřejmý důkaz toho, že jsou nudolálie i závislost na psychotropních látkách úspěšně léčitelné! Dřívější sveřepý artový hnědopich Denis, věhlasný to uspávač hadů obrazem, se již zdá být dokonale zdráv a nyní téměř bez recidivy zaDuněl tak mohutně, že si po skončení spektáklu musíte pomoct rukou utřít koutek, vrátit spadlou čelist na místo a zavřít hubu. Nejen, že parádně trefil genius loci dnes již klasické předlohy, ale rovněž ji přetavil v dosud téměř nevídané pompézní audiovizuální orgie, u nichž málem nevíte, jestli vás zrovna prcá obraz nebo zvuk. Samozřejmě na to však nesmíte čumět na mobilu v ruční kamerové distribuci nějakého indického čorkaře s bangladéšskými titulky. Podobně jako dříve údajně nezfilmovatelný Džexnův Pán prstenů i toto si bezesporu zaslouží své piedestální místo ve všech konsenzuálně dostupných análech, a to včetně světové kinematografie. Dokonalost, kde je naprosto všechno přesně tam, kde má být, a spektakulární linka D z pískovny v centru až na Jižák jezdí ve zcela pravidelných a přesných intervalech, a její sedačky skoro nepotřebují odčervit ani po svinských islamistických fundamentalistech, ani zkurvených fašistických bílých hubách. (03.03.2024)

Stále platia veci, ktoré mi vadili aj na jednotke - najmä teda prepálená stopáž a pridal by som Zendayu, ktorá vyzerá na 14 rokov a 45 kg, nie ako jedna z líderiek povstania. Tiež Christopher Walken má už zjavne najlepšie roky za sebou. Každopádne ide o monumentálne kino, audio-vizuálne orgie a prehliadku nadpozemského dizajnu. Bola to čiernobiela pasáž na planéte Harkonnenovcov, kedy ma film úplne pohltil a nepustil (to sa mi pri jednotke nestalo). (07.03.2024)

Žádné přehnané nadšení se nekoná. Villeneuova dvojdílná (zatím) Duna je prostě typická sedmička, kdy mě ke čtyřem hvězdám dotlačila audiovizuální masáž. Bardemův vtipně fanatický Stilgar a rozervaná Zendayaina Chani jsou top mezi charaktery, Paul s máti jedou na jistotu, Butlerův vybělený gumák je k smíchu i s celou svou stručnou průpravou. Nepochybuji o cenách za zvuk, který je tu tak MASIVNÍ a tak efektně používaný, že prakticky dorovnává slast, jíž v člověku obvykle vyvolávají spíše efekty vizuální. Do celku sedí i Zimmerova tradičně burácející hudba (byť se nedostane do spolku jeho nejlepších soundtracků) a navzdory vyumělkované strohosti i design staveb, interiérů a oděvů pouštní planety. Příběh se povedlo převést docela dobře - scénář celkem pravidelně rozhazuje rychlé a stručné vysvětlivky v podobě neurážlivě polopatických scén, v součtu s dlouhou stopáží si tak Villeneuve mohl dovolit svoje rozvážné tempo a účinné působení OBŘÍMI TVARY (a tvory). Takže? Jsem rád, že jsem tuhle Dunu viděl, opáčko si ale hned tak nedám a sám od sebe ji nejspíše doporučovat nebudu. P.S. Teď jsem se v jakémsi erudovaném článku dočetl, že je Butlerův Feyd-Rautha fantastický záporák - děláte si prdel? Hype je holt zrádná věc... (21.04.2024)