Deník komorné

Nekompromisně chladný pohled na lokální příspěvek zkaženosti celého světa, s nevypočítatelnou a neuchopitelnou hrdinkou, kterou Buňuel úzkostlivě nenechává prozradit o sobě nic víc než pár strohých informací. Obrazové leporelo bez motivů, jen se zmatečnými důsledky a spíše nenápadnou sociální kritikou je v Buňuelově filmografii jistě zajímavým počinem předznamenávající v mnohém podobnou Tristanu, ale absentující znepokojivá atmosféra a ironie přeci jen film vzdaluje od vrcholných děl jako je Viridiana či Anděl zkázy. (08.01.2013)

Já vím, zní to jako klišé, ale tak vzácně propracované a filmařsky okouzlující adaptace knižních příběhů se dnes již nevidí... Stačilo mi jméno režiséra a herečky, abych věděl, že se chci na film podívat. Vůbec jsem netušil, o čem bude vyprávět, rozjezd probíhal pomaleji, ale už od úvodních titulků mou pozornost plně zaměstnávala nádherná černobílá kamera, která krásně dotvářela atmosféru venkovského panství ve Francii 30. let. Luise Buñuela mám spojeného se surrealistickými či jinak provokativními snímky, v nichž jejímu tvůrci většinou nezůstává nic svaté. Deník komorné je jedním z filmů, v němž Buñuel dokázal, že umí perfektně natočit i klasické drama, opět se projevil Buñuelův cit pro detailní vykřeslení charakteristik a psychologie postav. Právě často podivné charaktery i drobné neshody uvnitř domku či mezi sousedy dávají tušit, že se rozjede napínavé drama, v němž pak Buñuel obratně přechází z psychologického dramatu k menší kriminálce i výrazné historicko-společenské linii. A je to vskutku až do závěrečné symbolické scény opravdová filmová pastva. Bylo mi potěšením i díky Jeanne Moreau a Michelu Piccolimu opět v jednou odlišných hereckých polohách; novým objevem pro mě je výborný představitel záporné role Georges Gergét. 90% (01.11.2020)

Můj oblíbený Španěl si tentokrát odpustil surrealistické výjevy a místo bloudění v krajině snů se soustředil na realistické zobrazení francouzského venkova 30. let se vzrůstajícím napětím, antisemitismem a plíživě narůstajícím autoritářstvím. Svět patriarchální společnosti s pokřivenými mezilidskými vztahy je nazírán pohledem služky z velkoměsta, která lavíruje mezi city a fyzickými potřebami několika mužů rozdílných společenských vrstev. I zdánlivě banální život na venkovském sídle může ale přinášet rizika a minimálně jeden z místních obyvatel skrývá temné tajemství. Buňuel znovu dokazuje, že jsme naladění na jednu vlnu a téměř každý jeho filmový kousek ve mě vyvolává pocit zpříznění a radosti. Celkový dojem: 90 %. (10.02.2015)

Vynikající Jean Moreau v posledním evropském černobílém snímku Luise Buňuela. Film kromě sžíravé kritiky měšťáctví (které není ušetřen žádný z aktérů) staví na dokonalém vykreslení prostředí v němž se postavy pohybují. Svou (chvílemi trochu klaustrofobní) atmosférou se "Deník komorné" blíží "Andělu zkázy", s nímž má společný také ironický hrot, namířený proti služebnictvu i jeho pánům. Zajímavý a obsažný článek o tomto i následujících Buňuelových filmech zde: www.nostalghia.cz/pages/andele/bunuel/txt/of/holanec/index.php (27.06.2007)

Nikoli nejlepší Buñuel, přesto je už Michel Piccoli na svém místě a Mirbeauova předloha dává tušit témata příští. Nicméně, rozhodla jsem se, že v budoucnu látku podrobím srovnání i s dalšími adaptacemi. Minimálně nahrazení Moreau Léou Seydoux je více než přijatelné. Zde konečně trpím i pro to rozhodnutí děj posunout do 30. let (těžko uvěřitelných, neb výprava naprosto selhává), což nedává mnoho smyslu. Snad jen ten, který určil sám režisér, totiž, že tu dobu už pamatoval a byla mu bližší. (24.05.2017)