Tristana

Toto Bunuelovo dílo dodržuje to, co slibuje a nabízí. Chirurgicky přesný a nemilosrdný pohled na morálku vyšší španělské střední vrstvy na přelomu 19. a 20. století. Drsnost a až mrazivý nadhled tohoto uměleckého výsostného protokolu svého druhu paralelně postihuje nelítostně pokrytectví katolické i liberální konvence. Pustošivost jednoho přístupu vyvažuje zlobná zatrpklost druhého. Černá a bílá v této mrazivé, dech beroucí konfrontaci nemá místo. Skvělé herecké výkony - k Deneuvové a Reyovi bych bez obav přidal i Franca Nera a pro mne zcela neznámou skvělou Lolu Gaosovou - se neomezují jen na tyto protagonisty filmu; neméně přesvědčivé jsou i kavárenské a kostelní scény a podobně zdařilá je také kamera jak v intimních scénách Horaciova ateliéru, tak Lopeho bytu a ulic maloměsta, kulis, v nichž se ponurý příběh Bunuelových hrdinů odehrává. Hodnotový, vzájemně se křížící Lopeho a Tristanin posun jejich zásluhou dostává lidský obsah, plnokrevnou psychologii a přesvědčivé celkové ztvárnění. Tristanina proměna z katolicky vychované naivní dívky v až zločinecky cynického dravce v závěrečné, brilantně gradující scéně Lopeho umírání, který nesmlouvavě splácí ranu ranou a nezapomíná na nic ze starých účtů, je živena neštěstím, o něž se nezasloužila a jež v ní burcuje všechny sebezáchovné instinkty - bohužel tím nejpolitováníhodnějším způsobem (26letá herečka tu vytvořila v tehdejším svém mladičkém hereckém věku jednu ze svých životních rolí a je určitě hlavním tahounem filmu). Feministický ideál rovného postavení v partnerském vztahu, předsevzetí, s nímž vstupovala do své životní lásky k Horaciovi, tento vztah nakonec ničí a zabíjí. Pokud toto dílo má být v Bunuelově filmografii tím slabším, lze se oprávněně ptát jak vlastně definovat pokleslost hraného filmu jako takovou. Nadčasovost tohoto mistrovsky zvládnutého "pouzerealistického" díla, které má tak blízko k italskému neorealismu, je totiž až jednoznačně zřejmá. (11.01.2009)

"Práce je prokletí, Saturno. Pryč s prací, kterou je člověk nucen vykonávat pro živobytí. Taková práce nemůže nikoho šlechtit. Lidé pracují, aby naplnili panděra těch, kteří je vykořisťují. Jen taková práce, kterou děláme s potěšením, nás zušlechťuje. Každý by měl mít možnost takto pracovat. Podívej se na mě. Já nepracuji, i kdyby mě nutili. A vidíš to, žiju. Sice bídně, ale pracovat nemusím." (Don Lope) (24.12.2020)

Stejně jako u "Viridiany" nebo "Nazarina" se jedná o zdařilou adaptaci románu B. Péreze Galdóse. Děj knihy odehrávající se v Madridu 19. století Buňuel převedl do Toleda 20. let a přenesl tak na plátno atmosféru doby a místa, kde prožíval své mládí. Silně antiklerikální předloha se stala režisérovy ideálním podkladem pro účinnou a nadčasovou kritiku bigotnosti a pokrytectví zosobněného v postavě dona Lopeho. (27.06.2007)

Oproti Krásce dne příliš mnoho Fernanda Reye, na kterého jsem alergická a typických Buñuelových vtípků a nápadů, které jsou ale tentokrát poskládané do naprosto nepřijatelné koláže. Ať už zde Deneuve sehrává jakkoli zajímavou proměnu z naivní dívenky po aroganci samu. A navíc Franco Nero je vysloveně slabý. (24.05.2017)

Bravo, don Lope! Niekto žije z práce, niekto z peňazí. Špinavú prácu a trápenie necháme pre lopaty z nižších vrstiev a môžeme sa čisto venovať poblúzneniu okúzľujúcej úbohej siroty. Z tohto filmu na mňa dýchol zaprášený duch starých španielskych čias. Párkrát som teda musela zakašlať, ale inak je to výborné! (26.08.2017)