Viridiana

Poté, co jsem přečetl Buňuelův životopis, zvýšil se u mě ještě více zájem o jeho filmy. Po Andaluském psovi jsem si vybral neméně známou Viridianu, jež mě nesmírně překvapila. První část filmu je dost pomalá, vážná, ve vzduchu visí dusivé napětí, poté se snímek rozjede v mírně komediálním duchu. Já se dokážu vždy královsky bavit u nejrůznějších lidských figurek, které pro tento film Buňuel musel určitě dlouho hledat. Vynikající film s výtečnou Silvií Pinal v titulní roli. (06.11.2011)

Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou. Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. ● Buñuel je Antikrist, který ve Viridianě svádí cynický boj reality s ideály a pokrytectvím. Milosrdenství je jedním z hlavních pilířů křesťanství. Viridiana, ztělesnění cnosti, křesťanských myšlenek, téměř světice, je konfrontována s bídou a každodenním utrpením. Po smrti strýce, kterou si klade za vinu, se rozhodne, že odejde z kláštera a bude v rámci svých možností pomáhat potřebným na venkově. Zde je konfrontována s jejím protikladem, pracovitým a pragmaticky smýšlejícím bratrancem, symbolem pokroku a změn, aby se ukázalo, jak nepraktická je víra pro život, když bratranec plánuje zavedení elektřiny a Viridiana nedokáže ani podojit krávu, protože v ní vemeno evokuje pyj. ● Viridiana je zobrazována jako velmi krásná mladá žena. Má nádherné nohy, bujné poprsí a některé záběry na ni působí silně eroticky. Toužil po ní už strýc a nakonec ji málem znásilnili ti, jejichž pomoci zasvětila život po odchodu z kláštera. Kdo tě povalí na podlahu, roztáhni mu nohy, řekl Ježíš, ale Viridiana již byla tak daleko, že ho stěží zaslechla. ● Buñuelova představa závěrečné poslední večere je cynická, katastrofická, plná beznaděje. Při večeři Páně Ježíš symbolicky poukazuje na své vykupitelské poslání, které se děje skrze smrt na kříži, při níž je jako starozákonní beránek obětován za hříchy lidstva. Buñuel Ježíše nahradil poctivě smýšlejícím chuďasem, výjimkou potvrzující pravidlo, a z apoštolů se stali neurvalí zloději a povaleči. Ježíš zemřel zbytečně, křesťané se obrací k iluzi, zbožnému přání lepšího světa. Tento promyšlený počin zasáhl církev na jejím nejcitlivějším místě. Neuráží ji, jen nastavuje zrcadlo jejímu absurdnímu chování. Věřící nikdy nekoupí všechny nebohé psy tažené za povozy ani nedokáží změnit povahu chudiny, která si od malička snaží urvat co nejvíc pro sebe, aby vůbec přežila. Rozezněla se světská hudba, trnová koruna mučedníka je v plamenech. Viridiana zasvětila život jedné velké iluzi a prozření má být velmi bolestivé. Od začátku jsem věděl, že si se mnou jednou zahrajete karty. (13.04.2009)

Prvních 30 minut si říká o maximální ohodnocení. Buñuel se vrací k surrealistickým kořenům a zdůrazňuje psychosexuální dusno. Poté volně naváže aktualizovanou variací na Nazarina, což není ke škodě, ale všichni víme, kam se to dopracuje. K nevděčnosti a sebedestruktivnímu společenskému chování lidského druhu. Naštěstí i zde je režisér silný v kramflecích. (06.11.2011)

Až teď mi došlo, že jsem včera měl večer provokativních filmů. Sešlo se to hezky, ale i když u mě Buñuel vyhrál nad Bertoluccim, počet hvězd mají stejný. Viridiana mě na začátku okamžitě upoutala, ale hned, jak Buñuel utnul to, co se doposud jevilo jako základní dějová linka, přestávalo mě to pomalu bavit. Líbí se mi, že je to celé kritika naivní nezištné pomoci, která se může jednoduše obrátit proti vám, když si včas neuvědomíte, komu vlastně pomáháte, ale i to bylo málo na to, abych z toho dokázal mít silnější dojmy, Provokuje se tu ve více věcech, je tu dost patrný výsměch křesťanským symbolům včetně poslední večeře, taky je tu kritika povrchního vedení církve, ale osobně mi to celé přišlo poněkud jednostranné a příliš vyhraněné. Buñuel se sice nikdy nebál dát jasně najevo své názory a nikdy jsem s tím neměl problém (ostatně, s něčím se zde nedá nesouhlasit), ale to by pro mě po celou dobu muselo fungovat i všechno ostatní a to se tu bohužel nestalo. Silné 3* (20.10.2023)

Tak u tohoto filmu se církevní nelibosti divit nemůžeme a reakce frankistického Španělska se dala lehce předvídat. Film vlastně neútočí proti pokrytectví či jiným tak často napadaným vlastnostem všech možných církví, nýbrž proti podstatě katolického milosrdenství a odříkavého života jako takového. Jedná se o neuvěřitelně nepříjemné realistické odsouzení jakékoli mystiky náboženství, tou nejbolestivější možnou formou. Ale ať s jeho poselstvím souhlasíme, nebo ho rozhodně odsuzujem, jistě v nás zanechá silný dojem. Zajímavé je srovnání poslední hostiny a řádění bědných s podobnou scénou ve Formanově Přeletu, která vyzní vysoce humanisticky; tato je oproti ní ostře útočná a beznadějná. (18.02.2005)