Půlnoční klub

Pomalu se mi děje to, že mám problém u teen seriálů přijmout ty mladé. U dětí, jako v případě Stranger Things to šlo docela v pohodě, ale u mladých se mi děje to, že jednak ty postavy nechápu a jednak mě otravují. Není to poprvé a zde se mi to zopakovalo. Young adult horor od Mike Flanagana, na kterém jsou sice tvůrcovi kvality vidět, ale zároveň mě to vůbec nebavilo sledovat. Atmosféru si to chvíli vytváří, abyste si po půl hodině uvědomili, že vlastně vůbec nevíte, co se tam děje. A pokud už se něco děje, tak jestli Vás to obecně vůbec zajímá. Podobný pocit jsem měl s autorovou Půlnoční mší, tak nevím, jestli to je náhoda nebo se svým nejlepším projektem (Haunting of Hill House) se autor nečekaně rychle vyčerpal. (27.10.2022)

Flanagan přináší další svůj kousek z vlastního žánru, alá filozofický a existencionální horor, který přináší opět nečekaně příjemný a uklidňující pohled smrti do očí. Smířlivá a bolestivá zkušenost skrze sympatické a bohaté postavy. Aneb jak se mladí lidé vypořádávají s tím, že umírají. Podané pomocí vzdávání hold nejrůznějším stylům filmů a vyprávění, které znázorňuje postavami vyprávěné smyšlené historky, které nefungují jen na oko, ale slouží příběhu. Touhu najít něco nadpřirozeného, co vás spasí je krásnou metaforou, která přenese diváka podobnou cestou umírajícího člověka, který z naděje, propadne beznaději a nakonec přichází smíření. Krásné dílo, kde bohužel všechny dílky nezapadly na své místo. Ovšem to stejně silně doporučuji! 8/10. (12.10.2022)

Mike Flanagan už v mých očích není takovou hororovou jistotou, jakou byl dřív. Po podivné Půlnoční mši, přichází s takovým hororovým Red Band Society. Bohužel bez zajímavých postav a hlavně bez strašení. Seriál dělá přesně to, čemu se jeho hrdinové vysmívají ve svých příbězích. Docela paradox, ale hlavně nuda už po třech dílech. (29.10.2022)

mě zkrátka Flanagan baví a i když mě tentokrát bavil ze všech svých dosavadních seriálových počinů nejméně, jde i tak o velmi slušný nadstandard. Midnight club na věci jde trošku jinak než sme byly u Flanagana doposud zvyklí a chvíli trvá si na tenhle svět zvyknout, ale na druhé straně MC svého tvůrce nezapře. Opět je tu snaha o jakýsi existenciální přesah a opět se tu straší převážně ve druhém až třetím sledu. I tak ale dokáže Flanagan vytvořit solidní atmosféru (byť ne tak hutnou jako předtím) a leckterý "pravý" horor by mu mohl závidět. Nakonec mi ani nevadilo, že to místy trošku skřípe a díky několika hlušším místům mě nedokázal Půlnoční klub vtáhnout tak jak sem čekal...70% (09.11.2022)

Rozhodne mi nepride fer nazyvat The Midnight Club Flanaganov najslabsi pocin. Dielo ma dva problemy. Zaprve citit z neho kalkul viacerych serii, cize logicky neposobi ucelene ako ostatne miniserie. Zadruhe, a podla mna dovod preco to dostalo stopku, je cielove publikum. Flanagan je chronicky dospely autor a snaha zacielit na adolescentov s ustrednou temou umierania bol odvazny krok. Inymi slovami ako horor sa to drzi na uzde a ako post-teen limca to tematizuje extremne vazne temy. Mrzi ma ze Netflix nevidi za obzor mainstreamu, mohlo vzniknut vysoko kvalitne uzko zamerane dielo, ktore malo potencial preskumavat menej banalne tabu nez sex a drogy. Poviedkovy format ramuje pribeh skupiny nevyliecitelne chorych mladych ludi, kotri si kratia cakanie na smrt v hospici rozpravanim strasidelnych historiek. Postavy su plasticke, sympaticke a maju celkom komplexne osobne mytologie, ktore sa premietaju do ich pribehov. Ramcova poviedka riesi zahadu, co mi nostalgicky pripomenulo morbidnejsiu verziu Scooby-Doo. Historky-poviedky mozu posobit o triedu banalnejsie a naivnejsie. no vzhaldom k tomu ze sa jedna o rozpravania neprofesionalov, posobi to autenticky. Jedine pozitivum toho ze to nepokracuje je, ze takto ziju hrdinovia nadalej.. Teda s jednou vynimkou. RIP, XY! Flanaganove najtazsie emicko. (06.08.2024)