Zóna zájmu

Ano, chápu, že Glazer chce být odlišný a udělat ohranou látku alespoň nějak zvláštní a ano, chápu, že chce experimentovat, ale proboha za jakou cenu?? Tohle je totiž regulérně totální uspávačka bez JEDINÉ minuty, která by stála za chválu,  a jde bez debat o nejhůře strávených 100 minut v mém životě. Nestalo se zde totiž vůbec, ale vůbec nic a spojení s koncentračním táborem je leda tak na papíře, jelikož se za zdi domu hlavního nácka nepodíváme ani jednou, nenahlídneme na jediný záběr z Osvětimi a jediné, co dostaneme, jsou občasné zvuky a výstřely. Ještě nikdy jsem se v kině tak nenudil a reálně sledování lidí okolo, jak se vrtí, čekají na závěrečné titulky a co pět minut koukají na hodinky, bylo daleko záživnější než samotný film. Tohle je za mne totální odpad a wannabe artový pseudosnímek, ve kterém jsme nedostali prostě vůbec, ale opravdu vůbec nic. Jestli tohle někdo chválí, chci jeho fet, na kterém při sledování frčel, jinak si absolutně nedokážu vysvětlit, pro co by někdo měl opěvovat tenhle sranec. Rozumím, že tady režisér chtěl ukázat pohled na tématiku ze strany nácků jako “běžných lidí”, ale tohle jsem si mohl v jedné větě přečíst a nemusel koukat na 100 minut bez jakékoli technické, filmařské či herecké přidané hodnoty. Protože pokud nám tady někdo naservíruje doslova 8 minut scény, kdy se manželka baví o tom, jak ji rostou kedlubny, a nebo závěrečných 5 minut, kdy uklízečka v táboře zametá podlahu, a považuje to za věc hodnou obdivu na plátně, tak je asi něco opravdu špatně. A teď do mě, slintající kritici. (08.02.2024)

S režisérem Jonathanem Glazerem mám trošku komplikovaný vztah. Některé jeho filmy se mi libí hodně, jiné prakticky vůbec. Mám tedy radost, že Zóna zájmu spadá do té první skupiny. A taky mám radost, že nakonec vypadá trošku jinak, než jsem čekal. Glazerovo drama o holokaustu je hodně postavené na práci se zvuky, ale především s divákem a jeho znalostmi. Člověk musí vědět, na jakou rodinu to celou dobu kouká, kdo byl Rudolf Höss a jakých krutostí se dopouštěl. Zóna zájmu nic nevysvětluje, dalo by se tedy říct, že o  hrdinech se prakticky nic nedozvíme, protože to není potřeba a Glazer počítá s tím, že jste v hodinách dějepisu dávali pozor, nebo si alespoň přečetli před vstupem do kina synopsi.    Díky tomu se může věnovat jen a pouze navazování atmosféry, v níž kombinuje náznaky hrůz dějících se za zdí rodinného domku a zároveň ukazuje takové to malé obyčejné nacistické domácí štěstí manželů Hössových a jejich dětí. Ti tu působí extrémně obyčejně a to, že jde o cyniky a lidské zrůdy, si člověk musí spíš domýšlet z jejich jednání, kdy bohorovně přehlížejí peklo, které sami rozpoutali, nebo z něhož ochotně profitují. Tady bych měl snad jedinou výtku, protože bych čekal, že Zóna zájmu mi to jako divákovi udělá trošku těžší (podobně třeba jako nový Scorsese) a nepříjemnější. Na druhou stranu Glazerova snaha jen a pouze zaznamenávat rodinný život dvou monster, která se starají o skleník, organizují rodinné sešlosti na zahradě a pozvou k sobě domů milující maminku, jen aby občas nenápadně připomněl, s kým vlastně máme tu čest, taky funguje skvěle. Neokázale působivé drama schopné být v těch správných chvílích velmi nepříjemné. (08.02.2024)

Taková běžná denní rutina rodinky běžných spořádaných občánků. Na zahrádce pěstují kedlubny a karafiáty, doma udržují vzorný pořádek, hladí pejska a cachtají se v bazéně a všechno to zaštiťuje hlava rodiny, která každý den chodí vzorně do práce a která – jen tak mimochodem – dělá ředitele nejzrůdnějšího koncentračního tábora.  A která, opět jen tak mimochodem, v práci řeší třeba efektivnější spalování židů v pecích, a dělá to se stejným emočním zapojením, jako když vy s manželkou řešíte, co si v Kauflandu koupíte k večeři.  A za zdmi pozemku téhle středostavovské rodinky, za těmi zlověstnými zdmi, je lidský Mordor, kde se dějí ty nejzrůdnější akty proti lidskosti a vy díky geniální práci se zvukem a zlověstnými vizuálními detaily v dáli, jako jsou kouř z pecí, či z lokomotiv, přivážející další a další lidské topivo, pociťujete nesmírnou tíseň. Ten film vám do chřtánu hrůznými výjevy nepere, jak je holokaust zrůdný, dělá to na podprahové bázi, pracuje s vaším podvědomím a o to je to vlastně horší. Bylo mi zle, ale zároveň se klaním Jonathanu Glazerovi za tenhle odvážný filmový experiment, který o nás lidech řekne víc, než byste čekali. (20.02.2024)

Geniální a mocně působivý nápad, využít nejrůznější originální zcizující prvky k přiblížení perspektivy postav, které žijí svůj německý sen skrze efektivní zcizování vlastní reality, v míjení se s pravou podstatou svého "Lebensraumu" - a s pravou podstatou lidskosti i lidství. *** Jako potřebný a umocňující bonus je film v různých detailech dokumentárně naprosto věrný. *** Precizní obraz i fantómový zvuk, a všechny ty strhující zcizující praktiky (celá promyšlená zvuková rovina ve vztahu k obrazu, absence či ulpívání obrazu, rámování, červené plátno, noční videosekvence, přepnutí časových rovin, různé způsoby nevysvětlující a nekonzistentní narace, vztahy detailu a celku, funkční rozpory ad.). *** A pro Sandru Hüller další výtečně zahraná specifická role v řadě. *** (Dvakrát, s O. na B12 a s R. na Probo, duben 2024.) *~ (29.04.2024)