Zóna zájmu

Vycizelovaný a diametrálně odlišný náhled na hrůzy holokaustu, o němž nám dávají vědět pouze dráždivé náznaky a znepokojivé zvuky. Snímek The Zone of Interest režiséra Jonathana Glazera tedy do popředí dává představivost diváka, která je, jak všichni dobře víme, velmi mocnou čarodějkou. Můžeme se tedy pouze zděšeně domýšlet, komu patřil ten zoufalý výkřik linoucí se zpoza veliké zdi obepínané krásnými květinami. Právě tento prostor, v němž žije jedna velká spokojená rodina je jakýmsi uzavřeným mikrokosmosem, v němž dým z komínů a všechny tyto děsivé zvuky blednou a stávají se každodenní nevzrušující rutinou. Toto všechno je pak podpořeno skvělými hereckými výkony, precizní statickou kamerou a bravurně vedeným scénářem, který nabídne několik skutečně nezapomenutelných scén (Höss na schodišti), což děsivě koreluje s chladnou efektivitou, s jakou nacisté k likvidaci Židovského národa přistupovali. Co tedy dodat na závěr? Myslím si, že tak sugestivní a originální náhled na hrůzy holokaustu zde nebyl od premiéry snímku "Saul fia", který rovněž nabízel podobně nenápadný, avšak právě o to více zdrcující filmový zážitek. Pokud Vás tedy zajímá téma Druhé světové války ze všech jejích myslitelných úhlů, tak v tom případě Vám mohu snímek The Zone of Interest jen a jen doporučit. „I wasn't really paying attention... I was too busy thinking how I would gas everyone in the room.“ (06.03.2024)

Film o holokaustu pojatej tak trošku jinak. Z větší části snímek sleduje rodinnou idylku Hössových. Jejich vilu, bazén, zahrádku obehnanou zdí za níž jsou slyšet nářky, sténání a výkřiky obětí a je vidět stoupat kouř z pecí. Žádné zrůdnosti zde sice nejsou vidět napřímo ale i tak vás film dokáže dokonale odzbrojit. A to nejen díky konci. Velký podíl na tom mají přítomné zvuky a perfektní kamera. 4hvězdy (22.02.2024)

Chápu některé výtky typu termokamera = manýra apod.  ALE! Je to prostě dokonalé konceptuální dílo na plátně, které využívá audiovizuálních prostředků filmu k nezapomenutelnému pohledu na věc a vyvolává otázky, které si nekladete tak často a rozhodně ne tak intenzivně. Nakonec jsem to sežral kompletně všechno. (26.02.2024)

Osvětim z druhé strany táborové zdi. Originální a ve výsledku opravdu nosný a silně působící koncept. Holocaust zůstal obsažen jen mezi ruchy a vizuálně sem tam probleskne jakoby mimoděk někde v druhém plánu v podobě kouřícího komínu krematoria nebo nákladního vlaku. Zatímco na jedné straně zdi se zhmotnilo peklo na zemi obsahující výjevy jako z obrazů Hieronyma Bosche, které ovšem z této nové filmové perspektivy nejsou vidět, na opačné (divákovo) straně zdi zavládla doslova biedermeierovská idyla - spořádaný rodinný život Rudolfa a Hedwigy a jejich dětí centrující se pravidelně u jídelního stolu. Banalita zla ukotvená v spořádaném rodinném životě a rozvíjení teorií kritiků biedermeieru - měšťácký způsob života a systém hodnot produkují apatii k nepravostem, které se dějí mimo kruh rodiny... (29.02.2024)

Přestože po většinu stopáže nesledujeme nic jiného než navenek obyčejnou německou rodinu, vrstevnatá zvuková stopa, mísící cvrkot ptáků a šumění řeky s neutichajícím mechanickým hukotem, od prvních minut navozuje těžko definovatelný pocit, kdy se něco důvěrně známého jeví zvláštním, tísnivým. Výsledný efekt nejlíp vystihuje výraz „unheimlich“ z Freudovy psychoanalýzy, tedy doslova „nacházející se mimo domov“. Právě svou schopností vystihnout abnormalitu každodennosti je Zóna zájmu extrémně znepokojivá. ___ Neměnnou, strnulou apatii zobrazeného světa podtrhují převážně statické záběry bez umělého svícení, s velkou hloubkou ostrosti. Kamery jsou rozmístěné v různých koutech domu a zahrady jako v reality show. Bez výtvarné stylizace navozující dojem vzdálené minulosti zaznamenávají pohyb herců. Ani střih se nedrží vzorců klasické narativní kinematografie. Přepínání mezi kamerami je řízeno tím, kdo které místnosti postava zrovna vstoupila. Vše tak zdánlivě probíhá v přítomném čase. Subjektivita i autorství, potažmo možnost uhnout pohledem a narušit řád, jsou potlačené. Úkony, které Höss provádí, představují bezduchou administrativu. Genocida je jen logistickým procesem. ___ Pokud bychom chtěli lokalizovat zdroj napětí, které prostupuje celým filmem, byl by to právě rozpor mezi tím, co jsou Hössovi ochotni vidět, a tím, co se děje mimo jejich dům a zahradu. Glazerův vyhraněný styl je formou odmítnutí. Důsledně se vyhýbá estetizaci jedné z největších tragédií moderních dějin. Zároveň se mu daří využívat prázdný prostor způsobem, který je mnohem sugestivnější než přímé zobrazení. Právě proto, že nemůžeme vidět na druhou stranu, uvědomujeme si, co se tam děje. Snaha vyplnit tuto absenci vede k tomu, že na probíhající násilí nedokážeme přestat myslet. ___ Glazer do filmu zařadil i noční scény natočené speciální termokamerou. Jde o rekonstrukci vyprávění devadesátileté Polky jménem Alexandra, kterou Glazer poznal během rešerší. Stala se pro něj symbolem rezistence, světlem v temnotě. Zohlednění perspektivy těch, kdo nacismu aktivně vzdorovali, je jedním z mála prvků, které Zóna zájmu sdílí s konvenčnějšími dramaty o holocaustu. Tam kde jiná oscarová dramata přicházejí s katarzí a ujištěním, že lidskost nakonec zvítězí, nabízí Zóna zájmu akorát znepokojivou předtuchu věcí příštích. Vidíme, že z koncentračního tábora se stalo muzeum, kde uklízečky mechanicky vysávají prach a leští vitríny. Jediný pohled do nitra továrny na smrt příznačně neukazuje žádná zvěrstva. Vyznačuje se stejnou netečnou rutinou, jakou jsme viděli v buržoazní domácnosti Hössových. Na přítomnost holocaustu v kolektivní paměti a mediálním prostoru jsme si zvykli. Zóna zájmu zviditelňuje právě tuto všednost, banalitu a prchavost zla, na němž se podílíme už jen tím, že zůstáváme lhostejnými. 90% (20.04.2024)