Zóna zájmu

Formálně zajímavý experiment (vznikající souběžně se stejnojmennou knihou Martina Amise) upozorňující na téma, které bychom měli mít už dávno zpracované. Jakožto bývalý Protektorát Čechy a Morava (a Slovenský štát) máme vlastně povinnost se této dějinné epoše neustále věnovat a snažit se porozumět. Mnoho základních otázek, které se týkají primárního lidského postoje: "Jak mohl hlavní velitel koncentračního tábora Auschwitz Rudolf Höss klidně spát, chodit každý den domů a poklidně večeřet se svou rodinou...?" nemá pokládat poprvé koprodukční film, rozhodně ne českým (a slovenským) divákům. Stejně tak nás nemá překvapit nebo poprvé fascinovat každodennost života manželky Hösse, Hedwig. My naopak máme mít bohatou znalost reality válečných dní a umět s ní pracovat. Postoje a názory Hedwigy Hösse se nijak zvlášť nelišily například od života Liny Heydrich v Panenských Břežanech. Mnoho výrazných žen z této doby sepsalo paměti a ty se v mnohém jen opakují, doplňují a vysvětlují nám tak, co a proč se v jejich životech stalo. Skvěle takto slouží zejména paměti sekretářek Traudl Junge, Brunhilde Pomsel, Louise Fox. Otázku poslušnosti k autoritám a slepé plnění rozkazů dostatečně analyzovala Hannah Arendtová v sérii svých reportáží Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Dále bychom měli být imunní vůči démonizování němčiny jako takové a mít stále na paměti, že Třetí říše existovala jen 12 let a pořád je to především jazyk von Goetheho, Schillera a Rilkeho. Je absurdní, nakolik současnou veřejnost nezajímá nový Terezín, ale na Oscary nominovaná Zóna zájmu samozřejmě apeluje na morální hodnoty a zájem o věc. Přesto, pokud tento trendy film přinese určité poznání i těm diváků, kteří sledují jen novinkové tituly, je možné tuto úlitbu akceptovat. #čsfdprojekce (09.02.2024)

Film o holokaustu pojatej tak trošku jinak. Z větší části snímek sleduje rodinnou idylku Hössových. Jejich vilu, bazén, zahrádku obehnanou zdí za níž jsou slyšet nářky, sténání a výkřiky obětí a je vidět stoupat kouř z pecí. Žádné zrůdnosti zde sice nejsou vidět napřímo ale i tak vás film dokáže dokonale odzbrojit. A to nejen díky konci. Velký podíl na tom mají přítomné zvuky a perfektní kamera. 4hvězdy (22.02.2024)

"The Zone Of Interest" som musel nejaký čas stráviť. Tento film mi doslova vzal svojim spracovaním slová. Neviem ako to mám ideálne vysvetliť. Videl som za svoj život veľmi veľa filmov z obdobia druhej svetovej vojny, no asi žiadny vo mne nezanechal takýto dojem. Väčšinou vidíme udalosti z pohľadu obetí alebo ľudí, ktorí boli vojnou silno ovplyvnení. Myslím si, že jediný film, ktorý sa pokúsil o niečo trochu iné (hoci sa mu to ideálne nepodarilo) bol "HHhH", no inak mi z hlavy nenapadne žiadny. Tu však môžeme priamo nahliadnuť do života rodiny Rudolfa Hößa a jeho rodiny, ktorí majú v Osvienčime dom postavený presne za múrom najznámejšieho koncentračného tábora. Atmosféra sa dá krájať a film výrazne pracuje s elementom toho, že nič dokopy reálne nevidíme. Máme však celý čas možnosť počuť všetko čo sa za múrmi deje a rovnako vidieť aj ničivú oranžovú žiaru, ktorá priam sála cez komín spaľovne. Hudba je neskonale psychadelická, dialógy sú veľmi uveriteľné a práca s kamerou je tu miestami famózna. Veľa záberov natočných zhora dáva tomuto filmu skutočne ohromujúci efekt. Toto bol vskutku nezabudnuteľný zážitok a najmä to ukazuje, že pre niektorých ľudí to skutočne bol úplne normálny život, aký prežívame teraz. Lenže manipulácie a vymývanie mozgov fungovalo tak dobre, že nemali problém uveriť čomukoľvek a dopustiť sa skutočne najhorších činov, aké existujú. Snáď do niečoho podobného (s tým všetkým čo sa posledné roky deje) nevstupujeme znovu. Lebo zárodok toho tu už asi je. Hodnotenie: A+ (11.04.2024)

Už před deseti lety (Pod kůží) britský režisér Jonathan Glazer v mých očích jasně ukázal, jak si nepředstavuju vyplnit volný večer. Byl chladný, nevstřícný, divný. Moc dobře chápu, co chtěl říct tentokrát. Rudolf Höss, první velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi, jeho početná rodinka, jejich služebnictvo a velká zeď. Všichni vytlačují, co se za ní odehrává. Kotle valí, plameny osvětlují noc, vězni pláčou či křičí, občas někdo vystřelí. Velkorysou rodinnou zahradu permanentně hnojí lidský popel, zatímco papá má být přeložený k jiným úkolům. Rodinka zůstává, die Mutter dál přehrabuje šperky či kožichy odvlečených židovských žen a já stále čekám, že se někam pohneme. Nikoliv. Prostě odměřená message o povaze jednoho šíleného období, ale pořád je tu také divák, který chtěl kromě precizního zvuku nebo postavení kamery i něco, kvůli čemu by si Glazerovu látku pustil třeba za 10 let znovu. Nestalo se. Prostě bych dílek jednotvárnosti nahradil dílkem dějovosti. A stejně jako jsem si po 10 letech opětovně nepřehrál Pod kůží, Zóna zájmu se rozhodně dočká stejného osudu. (25.03.2024)

Jakožto čtenáře boží knihy Smrt je mým řemeslem, mě naprosto zlákal zdejší obsah zmiňující Rudolfa Hösse. Podstatně méně mě nadchlo artové zpracování, kdy už úvodní 10minutová tma jednoznačně dala najevo o co půjde. Zajímavých pasáží je zde jako šafránu. Po většinu stopáže se máte zřejmě rozplívat nad kontrastem děsivých zvuků za zdí s ostnatým drátem a německou rodinku vedoucí tradiční rodinný život a řešící tradiční rodinné píčoviny. Bohužel, dialogy jsou napsány tak brutálně nudně, že jsem se drtivou většinu stopáže extrémně nudil a neustále se o mě pokoušel spánek. Práce se zvukem byla epesní a v této kategorii očekávám hromadu ocenění. [45 %] (28.02.2024)