Zóna zájmu

Jonathan Glazer opět silně autorský a artový. Ve filmu nevidíme jediného vězně Osvětimi či zrůdnost páchanou za zdmi tábora. Minimalisticky inscenované ale efektivně aranžované dění se drží uvnitř vily Hössových a na jejich zahradě, lemované onou zdí, nad kterou se tyčí vrcholky baráků koncentračního tábora. Höss chodí spořádaně do “práce” a volný čas tráví s rodinou. Hössova manželka si libuje v kytkách na zahradě. Jejich děti si hrají u bazénu. Občas dostane Höss pracovní návštěvu, například inženýry s projektem na efektivnější spalovací pece. Občas jim někdo přinese pytel s hezkým oblečením k rozebrání... Celý čas slyšíme z povzdálí hukot továrenské mašinerie smrti, občas křik lidí, štěkající psy, střelbu. Na obloze nechybí černé obláčky popela. Vnímání světa mimo baráku Hössovými dětmi je v malých nuancích taky neopomenuté. Noční sny holčičky v černobílých inverzních obrazech jsou nejpůsobivější z uměleckých ornamentů, kterými je film napěchovaný k maximální spokojenosti festivalového diváka. Scéna s Hössem na schodišti s tmavými prázdnými chodbami geniální. Pro mě vrchol filmu. Náhled na Holokaust jinak, s nejnepříjemnější hudbou u závěrečných titulků, co jste kdy zažil. Jonathan Glazer se tímto zařazuje do společnosti mistrů jako Michael Haneke a Yorgos Lanthimos. [Cannes FF] (21.05.2023)

Tohle šlo mimo mě. Film se má zaobírat banalitou zla. Obyčejnými lidmi kteří z pověření rozkazů konali neobyčejně odporné činny. Ale film jde v této snaze tak daleko, že za celých 100 minut nabídne asi jen pět minut, které jsou divácky zajímavé. Zbytek je denní rutina. To, že k té denní rutině se semtam ozve střelba nebo že jde černý kouř z pecí, které se nachází za zdí domu... to funguje tak deset minut (a možná že jako krátký film by to bylo působivější). Ačkoliv z toho settingu "život v domě vedle koncentračního tábora" by mohly vycházet různé situace, které by postavy vedly k nějakému přemítání, nic takového se neděje. Němečtí okupanti se nezajímají o to, co se děje vězňům v táboře, a diváka zase nezajímá, co se děje německým okupantům. Kruh se uzavřel. Ještě jsem myslel, že moje rozčarování pramení z nenaplněných očekávaní - koneckonců na film jsem se velmi těšil už od nadšeného přijetí v Cannes. Ale filmem stejně nezaujata byla i přítelkyně, která o filmu nic nevěděla. Až mi přijde, že ty nadšené výkřiky spíše značí "podívejte jaký jsem intelektuál vyžívající se v avantgardním, nepřístupném (rádoby)umění", než aby lidi prostě přiznali, že tenhle nezajímavý film.. je prostě jen to, nezajímavý. (08.02.2024)

Už dlho som nevidel tak originálny film o hrôzach druhej svetovej vojny. Zone of Interest minimalistickým spôsobom vykresľuje kontrast medzi životom v koncentračnom tábore a na výslní nacistickej hierarchie. Hlavne postavy zbytočne nedémonizuje, no ani neidealizuje. Poukazuje na ich životné ciele a pohnútky, ktoré by neboli ničím výnimočné, ak by sa na ich pozadí neodohrávala jedna veľká, ľudská tragédia. V neposlednom rade si veľkú pochvalu zaslúži kamera a práca so zvukom. Na plný počet to však aj tak nebude. Som presvedčený o tom, že si film zaslúžil dlhšiu stopáž a priamociarejšie ukončenie. Myslím, že rozumiem, čo chceli tvorcovia finále povedať, ale viem si ho predstaviť aj v oveľa výraznejšej forme. (06.08.2024)

Nápad vytunit malebnou domácí idylku Hössovic famílie zvuky z Judassic parku je vskutku děsivě působivý, originální až geniální! Ovšem s lartpurlartistickými ambicemi artového hnědopicha Jonatána Polévače má tato vskutku neotřelá idea výtěžnost tak na desetiminutovou reklamu na židy a 105 minut koncentrované příkoncentrační nudy prostě neutáhne. A tak tu máme plíživou, rádoby civilní otravu, složenou z půl hodiny rutin Hössovic služebnictva, dvaceti minut chlubení se zahradou obskurně odporné Brunhildy Hössové, pětadvaceti minut čumění Rudy do zdi, patnácti minut negativní holčičky, rozhazující krmení pro židy, a zcela strhujících závěrečných patnácti minut, kdy jde workoholik Ruda ze schodů a chvílemi zvrací. Prostě takovou artovou hnědku fuckt nevytrhne ani dokonale atmosférická zvuková stopa ani čiré Jonatánovy fabulace na téma „Co jsou to ty zrůdy vlastně za lidi?“, nebo chcete-li po bolševicku - „Zrůdy jsou taky lidi.“. Strašně nápadně to celé navíc koncepčně i exekučně připomíná Endrzónovu manýristickou prudu pro olupené sračkofágní ufony – Nit z hoven. (26.02.2024)

Chápu některé výtky typu termokamera = manýra apod.  ALE! Je to prostě dokonalé konceptuální dílo na plátně, které využívá audiovizuálních prostředků filmu k nezapomenutelnému pohledu na věc a vyvolává otázky, které si nekladete tak často a rozhodně ne tak intenzivně. Nakonec jsem to sežral kompletně všechno. (26.02.2024)