Zóna zájmu

Táto téma sa dala aj silnejšie, ale to posolstvo, tá nepochopiteľná absurdnosť to všetko prebíja. Už keď človek stojí v Osvienčime pri bývalej plynovej komore a napravo vidí pár metrov od nej železnú bránu a za ňou už len pozemok, stromy, jazero a vzadu veľký dom a uvedomí si, kde veliteľ tábora žil s rodinou, ako keby sa nechumelilo, tak už to samé stačí na silný zážitok. Film vkladá celé to bláznovstvo nielen do deja, ktorý je len útržkom zo života, ale do radu dokonalých replík, ktoré len potvrdzujú, v akom nonsense tí ľudia žili a čo považovali za normál, z ich pohľadu dokonca dobro. Höss sa stará hlavne o kariéru, aby sa jeho rodina mala dobre a tak sa zamýšľa, že ako najlepšie a najrýchlejšie odpraviť státisíce ľudí zo sveta. Pre neho sú to len čísla. Je považovaný za priekopníka vo vedení koncentračných táborov, ako keby to bol ten najvyšší metál. Baví sa s "expertami" na pece krematória spôsobom: táto pec sa rozžhaví, táto ochladí, tu telá naložíte, tu vyložíte... ako by sa len bavili o výsledkoch futbalovej ligy. Ženuška sa medzitým teší z "nového" oblečenia od tých, ktorí ho potrebovať už nebudú. Varí čaj, smeje sa s deťmi, pripraví štrúdľu a teší sa z toho, že "toto je ešte lepší život, než sme si vysnívali. Toto je náš Lebensraum." Rodinná idylka je síce sem tam prerušená krikom, ale našťastie motorky to sem tam prehlušia. Vrchol absurdnosti stvárňuje jeden z rozkazov Hössa: "Príslušníkom SS: Pod hrozbou trestu musíte skončiť s bezohľadnosťou. Voči orgovánovým kríkom." Na tom v skutočnosti záležalo, na kríkoch... Mimo filmu treba dodať, že stvárnenie veliteľa tábora a jeho ženy bolo presvedčivé až dokonalé, no a o osobe Hössa sa dozvedáme veľa aj vďaka memoárom, ktoré stihol napísať, kým skončil s oprátkou práve na svojom "pracovisku". Každý na neho spomínal ako na rodinne založeného človeka, ktorý vôbec nepôsobil, ako nejaký odľud. On si robil len svoju prácu, ale inak sa správal slušne. Pod svojou ideológiou, pretože o zavedení plynových komôr napríklad v spomienkach napísal: „Musím povedať, že toto splyňovanie má na mňa upokojujúci účinok. Vždy som mal hrôzu z popravovania pred popravčími čatami. Keď som sa dozvedel, že budeme mať tie jatky z krku, cítil som konečne úľavu.“ A o samotnom vyhladzovaní potom uvádzal: „Najdôležitejšie bolo, aby sa celý proces príjazdu a vyzliekania odohrával v atmosfére čo najväčšieho pokoja. Deti však plakali, ale keď ich konečne matky alebo členky zvláštneho ženského komanda utešili, stíchli a odchádzali do plynových komôr a pritom sa hrali, žartovali medzi sebou a niesli si hračky. Stovky mužov a žien kráčali bez podozrenia na smrť v plynových komorách pod rozkvitnutými stromami v sade. Tento obraz smrti uprostred života pred sebou vidím do dnes. Videl som v nich však nepriateľov nášho ľudu. Dôvody vyhladzovacieho programu sa mi zdali správne.“ A keď ho na procese obvinili zo zodpovednosti za vraždu tri a pol milióna ľudí, len s pokojom len odpovedal: „Nie. Bolo to len dva a pol milióna. Ostatní zomreli na choroby a hlad.“ Ale stihol sa aj pochváliť, aký bol invenčný: „Dokázali sme urobiť vylepšenia, ktorými sme Treblinku predstihli, pretože sme vybudovali také plynové komory, do ktorých sa vošlo 2000 ľudí, zatiaľ čo oni mali kapacitu len 200. Ďalším zlepšením oproti Treblinke bolo, že v Treblinke obete skoro vždy vedeli, že idú na smrť, zatiaľ čo my v Osvienčime sme sa ich snažili ošialiť, aby si mysleli, že budú len odvšivovaní.“ Absurdná osobnosť, ak sa dá hovoriť o osobe, človeku. A film ju dokázal znázorniť vynikajúco. (23.02.2024) (méně) (více)

Z plakátu, řídkého propagačního materiálu a dostupných ohlasů o formálních dominantách by jeden řekl, že ho Zóna zájmu už nemůže tolik překvapit. Od prvních sekund jsem byl fascinovanej tím, jak moc to není pravda. Už bílé titulky hlásající název na černém pozadí, které se dobré dvě minuty rozplývají stejně, jako se lidská těla spalují v popel, jsou brutálně silné. A skvěle předjímají ty na papíře jednoduché dominanty kolem kontrastujícího prostoru a povýšení zvukové stránky na vlastní dějovou linii, která v nás až symbolicky probouzí tu nejhorší představivost. Jednoduché kompozice a kamerové švenky snímají jemnou interakci mezi těmito dvěma prostředími/liniemi, kdy krásně nastrojená zahrada vertikálně přetéká v ponuré záblesky pekla, z něhož stoupá dým, ozvěny střelby a mučivých výkřiků. Glazer tuhle hranu obrušuje až surreálnými okamžiky, jež minimálně ve dvou scénách imitují hororovou inscenaci (náhlé probliknutí spalovny v pozhasínané chodbě a maminčin noční pokoj v záři ohně z lidských těl). Nikdy ale nejde o vytržení z naprosto realistického kontextu (až na dvě výjimky, o tom trochu níže). Už pečlivě načančaná zahrada, jíž se Hossova manželka tak zaujatě chlubí, svědčí prostě o precizní organizovanosti těch lidí, kterou aplikují i na nepředstavitelně rozsáhlou genocidu. Paradoxně tady, v chladných kancelářích a u telefonního aparátu, na nás nejvíc dolehne, jak olbřímí akcí byl holocaust na pouhou organizaci a kam až sahá jeho strašidelnost – nejen objemem smrti, ale též odtažitým pracovním přístupem těch na správné (sorry, špatné) straně pušky. Snad v žádném filmu jsem dosud nezaznamenal tak moc realistické chování postav; od témat ženských rozhovorů, s ledovým klidem protkaných zdánlivými triviálnostmi, jež z pohledu zde zamlčované historie působí tak děsivě („ty závěsy se mi moc líbily; do těch šatů prostě zhubne“), až po neposedné harašení synka. Ty zrůdy se chovají tak normálně, až jste v napětí, jestli a kdy se konečně projeví. Otočí hlavu směrem za výstřelem nebo to nějak verbálně okomentují. Doufáte, že minimálně Hedwiga prostě potlačila zbytky empatie a schovává se za fasádu nutnou ke spokojenosti v honosném obydlí. Jenže ne, žádná fasáda tam není, koukáme na vysvlečené, naprosto přirozené a odporné figury. Zóna zájmu mě nepřestala překvapovat a fascinovat (z pro mě zkrátka nesetřesitelného interpretačního hlediska) už jen tím, jak dokázala tuhle hrůznou fádnost stupňovat natolik... přirozeně. Jde to proti běžnému diváckému komfortu třeba i v tom, jak místy falešně předznamenává nějaké dění (postava vejde do místnosti v záběru zdůrazňujícím telefon v popředí, ale aparát nakonec nesehraje žádnou roli). Momentálně i tak prostě nedokážu racionálně přijmout člověka, který nechá odpad s tím, že se nudil. Vždyť je to významově snad nejhutnější a nejdůležitější film o holocaustu, který dělá dokonalý protipól k Schindlerovu seznamu – ten nám brutálně působivě vnutil správné morální východisko (to jediné možné a nezpochybnitelné). Zóna zájmu připomíná absolutně chladnokrevné opomenutí zla, z čehož je nám až nevolno (kdo si stěžuje na absenci emočního napojení na postavy.. tak já nevím, trošku víc nad tím přemýšlejte, tak moc nepochopit to snad nejde), přičemž si vypomáhá dvěma skvostnými symbolickými sekvencemi. Snová se dovolává přehlíženého a zamlčovaného hrdinství, které bylo pro jeho aktéry noční můrou, ta závěrečná hovoří o ani ne o nezbytném oprašování tragické události, jako spíš o děsivém výsledku a udržovaném odkazu precizně organizované „práce“ – a je to skoro čtverácky formou takového Jacquese Tatito... jenže v obráceném a kompletně hororovém významu. Možná se toho tentokrát zastávám moc útočně, ale to proto, že tenhle film si podle mě prostě zaslouží porozumění jako málokterý. Zatím tak na 95 %, zbytek si nechám napříště. (16.02.2024) (méně) (více)