Zóna zájmu

Film o holokaustu pojatej tak trošku jinak. Z větší části snímek sleduje rodinnou idylku Hössových. Jejich vilu, bazén, zahrádku obehnanou zdí za níž jsou slyšet nářky, sténání a výkřiky obětí a je vidět stoupat kouř z pecí. Žádné zrůdnosti zde sice nejsou vidět napřímo ale i tak vás film dokáže dokonale odzbrojit. A to nejen díky konci. Velký podíl na tom mají přítomné zvuky a perfektní kamera. 4hvězdy (22.02.2024)

Už před deseti lety (Pod kůží) britský režisér Jonathan Glazer v mých očích jasně ukázal, jak si nepředstavuju vyplnit volný večer. Byl chladný, nevstřícný, divný. Moc dobře chápu, co chtěl říct tentokrát. Rudolf Höss, první velitel vyhlazovacího tábora v Osvětimi, jeho početná rodinka, jejich služebnictvo a velká zeď. Všichni vytlačují, co se za ní odehrává. Kotle valí, plameny osvětlují noc, vězni pláčou či křičí, občas někdo vystřelí. Velkorysou rodinnou zahradu permanentně hnojí lidský popel, zatímco papá má být přeložený k jiným úkolům. Rodinka zůstává, die Mutter dál přehrabuje šperky či kožichy odvlečených židovských žen a já stále čekám, že se někam pohneme. Nikoliv. Prostě odměřená message o povaze jednoho šíleného období, ale pořád je tu také divák, který chtěl kromě precizního zvuku nebo postavení kamery i něco, kvůli čemu by si Glazerovu látku pustil třeba za 10 let znovu. Nestalo se. Prostě bych dílek jednotvárnosti nahradil dílkem dějovosti. A stejně jako jsem si po 10 letech opětovně nepřehrál Pod kůží, Zóna zájmu se rozhodně dočká stejného osudu. (25.03.2024)

Holokaust bez holokaustu. Koncentrák bez koncentráku. Největší zrůda je tu (ne)paradoxně paní pohlavárová Hedwig, což je snad nejlépe demonstrováno dialogem "Převeleli mne, musíme do Berlína. - "Jak musíme? Ty musíš. Tebe převeleli. Já a děti zůstaneme tady (u zdi koncentračního tábora). Tady je náš domov." Masakr... 80% (24.02.2024)

Taková běžná denní rutina rodinky běžných spořádaných občánků. Na zahrádce pěstují kedlubny a karafiáty, doma udržují vzorný pořádek, hladí pejska a cachtají se v bazéně a všechno to zaštiťuje hlava rodiny, která každý den chodí vzorně do práce a která – jen tak mimochodem – dělá ředitele nejzrůdnějšího koncentračního tábora.  A která, opět jen tak mimochodem, v práci řeší třeba efektivnější spalování židů v pecích, a dělá to se stejným emočním zapojením, jako když vy s manželkou řešíte, co si v Kauflandu koupíte k večeři.  A za zdmi pozemku téhle středostavovské rodinky, za těmi zlověstnými zdmi, je lidský Mordor, kde se dějí ty nejzrůdnější akty proti lidskosti a vy díky geniální práci se zvukem a zlověstnými vizuálními detaily v dáli, jako jsou kouř z pecí, či z lokomotiv, přivážející další a další lidské topivo, pociťujete nesmírnou tíseň. Ten film vám do chřtánu hrůznými výjevy nepere, jak je holokaust zrůdný, dělá to na podprahové bázi, pracuje s vaším podvědomím a o to je to vlastně horší. Bylo mi zle, ale zároveň se klaním Jonathanu Glazerovi za tenhle odvážný filmový experiment, který o nás lidech řekne víc, než byste čekali. (20.02.2024)

Už dlho som nevidel tak originálny film o hrôzach druhej svetovej vojny. Zone of Interest minimalistickým spôsobom vykresľuje kontrast medzi životom v koncentračnom tábore a na výslní nacistickej hierarchie. Hlavne postavy zbytočne nedémonizuje, no ani neidealizuje. Poukazuje na ich životné ciele a pohnútky, ktoré by neboli ničím výnimočné, ak by sa na ich pozadí neodohrávala jedna veľká, ľudská tragédia. V neposlednom rade si veľkú pochvalu zaslúži kamera a práca so zvukom. Na plný počet to však aj tak nebude. Som presvedčený o tom, že si film zaslúžil dlhšiu stopáž a priamociarejšie ukončenie. Myslím, že rozumiem, čo chceli tvorcovia finále povedať, ale viem si ho predstaviť aj v oveľa výraznejšej forme. (06.08.2024)