Zóna zájmu

Absolutní klaustrofobie. Momentky ze života jedné rodiny, která ale žije před zdmi koncentračního tábora v Osvětimi a vlastně se jim to líbí. Je to ten malý ráj, o kterém snili už od dětských let. Obyčejné všední situace, v kterých místy probleskuje bezcitnost a lhostejnost. Skoro jakoby zlověstné zvuky střelby, křik a dusivý dým vyhlazovací mašinérie ani nevnímali. O to víc je ale vnímá divák. O to víc z toho vyčnívá malý skutek dívky, která ukrývá jablka v táboře pro hladovějící vězně. Zóna zájmu to nikomu nedá zadarmo. Tohle mě bude pronásledovat hodně dlouho. (09.02.2024)

Prvých 40minút Drží Glazer top koncept o budovaní blahobytu na utrpení druhých, čiže funkčne rozvíja a presahuje tému Holokaustu - robí z nej univerzálne podobenstvo. Čo sa mu však rozvíjať nedarí, je dramaturgia samotného filmu. Niekto sa tu príliš snaží byť Hannou Arendt a Michaelom Haneke zároveň... ale ten soundizajn (v kľúčových miestach zásadnejší, než samotný obraz)! (08.04.2024)

Nejpůsobivější a nejemotivnější byla ta hudba v pasážích s jednolitou barvou na plátně. V kině mimořádně hypnoticky působivá abstrakce. V kontrastu s mrazivě působivou hyperrealistickou zvukovou stopou zpoza zdi. Černobílé infračervené záběry polské členky odboje také byly atmosférické, ale úplně mi nezapadaly do příběhu. Neměly žádnou pointu a až pak jsem se v zajímavostech dočetl, že ji nikdy nechytili, takže to ani nemělo kam vyústit. Pohled na zvěrstva skrz banalitu všedního dne je skvělý a pro mě, neznalého knihy, velmi originální. Ale čtu tu ty těžce zklamané komentáře lidí, co ji četli. Chápu to zklamání. Na film se nedá emocionálně napojit. Höss jako postava není vůbec prokreslený. Furt se o něm mluví jako o workoholikovi a většinu filmu nic nedělá a je s rodinou, nebo s ní chce být. Nevidíme mu do hlavy co a proč dělá. Na konci zvrací a nevíme proč a jak to máme chápat. Při natáčení se šlo do tolika neuvěřitelných detailů a to hlavní (Hössova perspektiva) se naprosto opomíjí. Trochu emocí vyvolávají záběry z muzea, ale nic extra silného. Jak psal Marigold, reflexe filmu a jeho perspektivy je mnohem lepší než film samotný. Doporučuji shlédnout. Bez velkých očekávání. Höss po válce jako jeden z mála otevřeně přiznal a popisoval co dělal. Prý vůbec neuvažovali o tom jestli to je správné či špatné. Byly to rozkazy. Když ne oni, udělají to jiní. Že za vše mohli Židé byla žitá samozřejmost. Všichni to věděli a neslyšeli/nečetli nic jiného. Až po válce o tom začal přemýšlet, když se k němu začaly dostávat jiné informace. No a pak ho odsoudili a oběsili. RIH. Zlo je někdy strašně banální a ani nevíte, že ho pácháte. Místy ani nevíte, jestli vám jich není líto, že se narodili do takové doby. Přemýšlíte o tom nakolik i oni byli obětmi všudypřítomné propagandy a vyvolává to ve vás smíšené pocity. (09.02.2024)

Formálně zajímavý experiment (vznikající souběžně se stejnojmennou knihou Martina Amise) upozorňující na téma, které bychom měli mít už dávno zpracované. Jakožto bývalý Protektorát Čechy a Morava (a Slovenský štát) máme vlastně povinnost se této dějinné epoše neustále věnovat a snažit se porozumět. Mnoho základních otázek, které se týkají primárního lidského postoje: "Jak mohl hlavní velitel koncentračního tábora Auschwitz Rudolf Höss klidně spát, chodit každý den domů a poklidně večeřet se svou rodinou...?" nemá pokládat poprvé koprodukční film, rozhodně ne českým (a slovenským) divákům. Stejně tak nás nemá překvapit nebo poprvé fascinovat každodennost života manželky Hösse, Hedwig. My naopak máme mít bohatou znalost reality válečných dní a umět s ní pracovat. Postoje a názory Hedwigy Hösse se nijak zvlášť nelišily například od života Liny Heydrich v Panenských Břežanech. Mnoho výrazných žen z této doby sepsalo paměti a ty se v mnohém jen opakují, doplňují a vysvětlují nám tak, co a proč se v jejich životech stalo. Skvěle takto slouží zejména paměti sekretářek Traudl Junge, Brunhilde Pomsel, Louise Fox. Otázku poslušnosti k autoritám a slepé plnění rozkazů dostatečně analyzovala Hannah Arendtová v sérii svých reportáží Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Dále bychom měli být imunní vůči démonizování němčiny jako takové a mít stále na paměti, že Třetí říše existovala jen 12 let a pořád je to především jazyk von Goetheho, Schillera a Rilkeho. Je absurdní, nakolik současnou veřejnost nezajímá nový Terezín, ale na Oscary nominovaná Zóna zájmu samozřejmě apeluje na morální hodnoty a zájem o věc. Přesto, pokud tento trendy film přinese určité poznání i těm diváků, kteří sledují jen novinkové tituly, je možné tuto úlitbu akceptovat. #čsfdprojekce (09.02.2024)

Všechno víme, přesto jsme ponecháváni v nejistotě, do scén vstupujeme v jejich průběhu a odcházíme z nich před jejich koncem. Film nepříjemně balancuje subjektivní a objektivní pohled na to, o čem vypráví. Lze ho pak číst nejen jako alegorii či varování, ale i pokus vytvořit audiovizuální dojem vzpomínky, kterou chceme, ale zároveň nechceme mít a tenhle neurotický back-and-forth přístup je strašně nepříjemný, ale v rámci osobního zpracovávání traumatu dost věrný.  Většina dobrých filmů o holocaustu ony hrůzy vysvětluje jako důsledek nevyhnutelného chaosu, který redukuje lidský život skrze neexistující set pravidel, jak zůstat naživu. The Zone of Interest vnímá tento historický zločin jako problém individualistický, převádí ho tak do kontextu pozdního kapitalismu a naznačuje nám, že jsme připraveni ho opakovat. Mimochodem z loňských filmů má vlastně úplně stejný mindset jako Fincherův The Killer. (zároveň je to navazující film na Hanekeho  Das Weisse Band) Jako jinotaj je to možná ještě trochu moc drsný, jako varování výstižný, jako formálně věrohodné zpracování noční můry ukotvené v realitě, naprosto omračující. Jeden z mála filmů, kde jsem vyloženě cítil hmatatelnou přítomnost absolutního zla a Sandra Hüller zde hraje jednoho z nejodpornějších zkurvenců, o kterých kdy film vyprávěl. (18.02.2024)