Reklama

Reklama

Dirigentka Lydia Tár je na absolutním tvůrčím vrcholu. Sedmým rokem diriguje prestižní německý orchestr, připravuje vydání knihy a uvedení Mahlerovy Páté symfonie, které má být vrcholem hudební sezóny. Lydia působí sebejistě, sebevědomě, dominantně a mocně. Pod touhle na první pohled pevnou maskou se však skrývá normální člověk, s obavami, nejistotami, touhami a potřebami. Zatímco s dirigentskou taktovkou v ruce si je Lydia jistá každým svým rozhodnutím, když opustí orchestřiště, ztrácí často pevnou půdu pod nohama. Někdy jen nepatrně, jindy však zcela fatálně. (Cinemart)

(více)

Videa (4)

Trailer 1

Recenze (174)

verbal 

všechny recenze uživatele

Ač jsem certifikovaným majitelem hudebního sluchu a ovládám minimálně tři hudební nástroje na takové úrovni, že hrou neplaším potkany a nenamazané panty dveří si se mnou odmítají notovat v dokonalé harmonii, vždy jsem považoval toho čínskou jídelní hůlkou neuroticky máchajícího tučňáka v čele libovolného symfonického tělesa za ryze komický prvek. Při použití fotbalové analogie jde de fuckto jen o jakéhosi trenéra, který té přeplácené bandě primadon řekne, kdy a jak má kdo čutat. A představte si, že by pak tento celých devadesát minut běhal za postranní čarou sem a tam jak motorový čurák a před každou interakcí hráče s míčem zběsile do vzduchu naznačoval kopy. Notový zápis většinou dávno mrtvého autora skladby je zcela exaktním popisem jeho představ, jak by se ten jeho fidling měl vlastně přesně interpretovat, všichni zúčastnění imrvére stejně čumí do partesu, tudíž toho cukavě zmítajícího se epileptika s krajně žertovným výrazem orgastické poluce při každé druhé notě, který to s nimi předem pedantsky beztak vydriloval tak, že by svůj nástup i celý part zahráli i ve tři ráno ožralí a se zlomenou rukou, mají totálně na háku. DMSM tam při vlastním koncertě čurákuje jen proto, aby si pak mohl přisvojit při ovacích zásluhy za virtuózní výkon jednotlivých nástrojů, které by se patrně v pohodě sladily i samy. Tím však dozajista zcela trestuhodně pomíjím jeho totální „genitalitu“! Ta obvykle spočívá nejen v tom, že erudovaně zajistí a dohlédne na to, aby mu náhodou některý z těch ufonských filharmonických virtuózů nezačal do Braniborských koncertů fidlat Ovčáky, ale zejména v tom, že například ve čtyřicátém taktu páté věty a v šedesátém věty osmé na pět vteřin nechá změnit autorem předepsané andante na moderáto, a to přesně na 109,4 metronomálních kliků za minutu, čímž „daleko lépe vyjádří emotivní podstatu celé symfonie a pravý úmysl nebožtíka“!!! Že se tím v podstatě vysere na autorův hrob a že to stejně v hledišti postřehne jen hrstka posedlých mutantů s netopýřím sluchem, co navíc skladbu slyší po miliónté prvé, a zbytek potlesku je jen snobská klaka, která pak může frajeřit před návštěvama, že byla v Berlíně na fidling za 2000 éček za lupen, na to vše taky sere Bílý tesák, protože umění je holt umění, když jej nějaký „věhlasný“ neumětel za umění prohlásí. Tolik k vážnosti a atraktivitě prostředí. Jinak je Tár úmorným, byť místy uhrančivým broděním se térem užvaněné pseudoyntelechtuální povýšenosti snobských egoistů, co si nevidí na špičku čuráka, jež zjevně moc chtělo být tím samým skvělým filmem, v němž tenkrát Whiplashlý JéKá terorizoval Milouše Talíře. Satanžel však tentokrát střihač chytil zarděnky, scénárista akutní grafomanii a kameraman místy upadal za přístrojem do kómatu. Tudíž ten za jiných tvůrčích okolností možná silný příběh dokonale vychlazené, zlotřilé a veskrze egoistické diriglesby, která líže první housle a moc ráda by vylízala i druhé violoncello, přičemž charismaticky a prefíkaně manipuluje a bosuje každého, kdo jí přijde pod jazyk, dokud ji ony ubohé oběti nenapráší těm tolik blahodárným a spravedlivým neomarxistům, co s ní na asociálních sítích patřičně demagogicky po bolševicku vytřou virtuální hajzly, až je holka v pěkném Mahleru, trestuhodně utopili ve zcela nadbytečné hodině strnulého honění po požití rohypnolu a v povrchních, autisty dráždících pičonáznacích, co se vlastně děje, které mě neskutečně sraly, neboť mi nedovolily usnout spánkem spravedlivých. Takže jediným celistvým pozitivem tohoto téru je naprosto FAMÓZNÍ Blanšetka, která by se pomalu měla učit fackovat negry, protože za tenhle dokonalý koncert toho zlatého prdelače letos prostě dostat musí! A ke všemu tomu talentu je Katka zároveň živoucím důkazem, že to jde důstojně i bez konzervantů a že žena po datu spotřeby nemusí nutně ihned začít plesnivět a stát se nepoživatelnou, nebo ještě nepoživatelnější odpornou plastickou trhavinou! Dokonce bych na tomto místě ani moc neváhal gerontofilně prohlásit, že za zenitem a hranicí zatuchlosti je Katka daleko píchatelnější a apeluje mnohem urputněji než ve dvaceti. Úchyl já! () (méně) (více)

Anderton 

všechny recenze uživatele

Tu musím s pokorou priznať, že subjektívne hodnotenie nezodpovedá objektívnej kvalite diela, ktoré vyzerá presne tak, ako ho chcel Field nakrútiť a vyčítať mu niečo by nemalo zmysel. Že nemám vzťah (zatiaľ) k vážnej hudbe? Že tak nerozumiem niektorým dialógom vedeným väčšinou dvojicou postáv? Moja chyba, nedá sa nič robiť. Každopádne si Cate za svoj excelentný výkon zaslúži tohtoročného Oscara a neviem si predstaviť, kto iný by ho mohol dostať. Jej postava je nesympatická a sympatická zároveň a táto ambivalencia súvisí aj s tým, že s ňou strávime celú predlhú stopáž. To by mi liezol na nervy asi aj najväčší sympaťák. ()

Reklama

salalala 

všechny recenze uživatele

Po šestnácti letech o sobě dává vědět Todd Field a návrat je to fantastický, ale rozhodně ne bezchybný a patří k těm počinům, které je nejlepší sledovat o samotě. Vyžaduje totiž dost aktivní diváckou spolupráci a toleranci, neboť úvodní třetina je na hraně snesitelnosti a tvůrce v ní opravdu zkouší trpělivost obecenstva, protože začíná závěrečnými titulky, pod nimiž zní podmanivý a uhrančivý zpěv domorodé zpěvačky a vůbec nic se neděje. Postupem času ale odkrývá intimní a v emocích silný příběh o manipulativní dirigentce, která možná není až tak geniální, svým přístupem ale ničí lidi kolem sebe, nerada přijímá jiné názory a vše činí jen ve svůj prospěch. Field dokáže zinscenovat vskutku velkolepý záběr na hrající orchestr, který ale zároveň působí dost komorně a dovede z něj dostat takové napětí, které je skoro nesnesitelné. Velmi důležitý je tu i hudební podkres, který je fascinující, velkolepý a jen dotváří velmi specifickou potemnělou a paranoidní atmosféru, která jen prohlubuje. Výsledek by ale nebyl takový bez fantastické Cate Blanchett, která evidentně používá minimum líčení a vypadá naprosto civilně a postupem času strhaně a její výkon je těžce fyzický a vyčerpá i diváky, což se tak často nevidí. A i když její kolegové jsou dobří, nemají moc prostoru se jakkoli speciálně předvést, protože film stojí jen a pouze na ní. Problémem tak je opravdu především přepálená stopáž, která může zejména v úvodu spousty diváků odradit, protože jim nenabízí moc záchytných bodů a v kombinaci s dost pomalým tempem nikterak nestrhne. Pokud ale divák vydrží a poddá se autorovu záměru, prožije jedinečný zážitek, který není úplně jednoduchý, ale emočně nesmírně působivý. 85 % ()

Xmilden 

všechny recenze uživatele

Vůbec nerozumím tomu co Todd Field vlastně celou dobu od roku 2004 dělal a proč netočí častěji. Tár má nádherný vizuál. Cate Blanchett předvádí možná vrchol své kariéry a nesleze z plátna snad ani na minutu. Kamera ji neustále všude pronásleduje. Lydia Tár po většinu příběhu lže nebo neříká pravdu a nakonec je jí to sečteno a rozpadne se jí všechno co do té doby vybudovala. Příští projekce je každopádně časem nutná a rozhodně věřím že podruhé bude bavit ještě více. 70% ()

Goldbeater 

všechny recenze uživatele

Stejně jako malý a přesto hlasitý triangl někde na kraji orchestrálního tělesa se mnou tento snímek postupem času víc a víc rezonuje mezi všemi těmi známějšími a všemožnými oceněními ověnčenými snímky. Jednou za čas je super vidět film, který se sice pouští do soudobých témat, ale nerozebírá je černobíle, na efekt nebo na první dobrou, místo toho je řeší chytře, komplexně a nejednoznačně. Todd Field tohle vše zvládá a navíc to vkládá do reálií fiktivní biografie, napínavého dramatu a téměř duchařské historky, takže má pro trpělivého diváka přichystanou velmi rozmanitou jízdu, která se zpovzdálí může zdát nudná - což ale v žádném případě není. ()

Galerie (34)

Zajímavosti (14)

  • Cate Blanchett (Lydia) se kvůli této roli musela opět naučit mluvit německy a hrát na klavír (obojí studovala na škole). (M__)
  • Scéna, při které Lydia Tár (Cate Blanchett) přednáší studentům, se natáčela na jeden záběr. (DavePave)

Související novinky

NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD

NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD

30.12.2023

Rok 2023 se uchýlil ke svému konci a přišel tedy čas, abychom vám stejně jako v předešlých letech opět představili výroční topky tří filmů a případně taky tří seriálů podle některých z… (více)

95. Ceny Akademie ovládlo Všechno, všude, najednou

95. Ceny Akademie ovládlo Všechno, všude, najednou

13.03.2023

V noci z 12. na 13. března proběhl v losangeleském Dolby Theatre slavnostní ceremoniál 95. ročníku předávání prestižních Oscarů, tedy cen americké Akademie filmového umění a věd (AMPAS). Opulentním… (více)

95. Ceny Akademie - nominace

95. Ceny Akademie - nominace

24.01.2023

V úterý 24. ledna proběhlo vyhlášení kompletních nominací pro 95. ročník předávání cen americké Akademie filmového umění a věd (AMPAS), během něhož herci Allison Williams a Riz Ahmed oznámili, jaké… (více)

Reklama

Reklama