Pád domu Usherů

Věříte-li na Satana, používejte antikoncepci. Navzdory tomu, o čem by vás chtěla přesvědčit katolická církev. Edgar Allan Poe je jeden ze zakladatelů hororové literatury a zároveň je jedním z nejstarších, stále čtených, autorů tohoto žánru, pochopitelně vedle Mary Shelley, autorky Frankensteina. Za zakladatele gotického románu, k němuž se Pád domu Usherů řadí,  je však pokládán Horace Walpole s románem Otrantský zámek. Zmiňuji jej též proto, že jak Otrantský zámek, tak Ushery adaptoval velmi svébytným způsobem Jan Švankmajer. Poeův Pád domu Usherů přirozeně nepojednává o farmaceutickém magnátovi, ale skon rodiny, devastace jeho domu jak ve smyslu obydlí, tak rodu, oba příběhy sdílejí. Adaptace je to skutečně velmi volná, Flanagan si z povídky vypůjčuje zejména ladění gotického románu, který se vyznačuje lezavým děsem spíše než lekačkami. Tajemná nemoc, dědičné šílenství, rozvrat rodiny, vše prostupující temné síly... Zlá předtucha a temná minulost jsou páteří gotického hororu. Flanaganovi se povedlo tuto atmosféru přenést i do světa vysokých prosklených bytů a prostorných osvětlených loftů. Jak tematické, uvědomuje si totiž, že hororová zchátralost se musí odehrávat v nitru a že horor vždy nesl společenskokritické aspekty, obvykle poukazuje na nějakou společenskou hnilobu. V některých momentech připomínají Usheři rodinu Royů v Succession. Minisérie se neštítí ani literárního jazyka, často se dokonce objevuje recitace, honosí se i bravurními monology (citronový byznysový plán!). Jistá schematičnost prostředních částí a fakt, že Flanagan své seriály vždy obsazuje stejnými tvářemi, může některé diváky nudit, ale toto je prvotřídní hororové dílo. Komplexní, budící hrůzu, která jde v prví řadě z duše, znepokojující, s politickým poselstvím. Tento dům je na rozdíl od toho v povídce postaven na pevných základech a jen tak se nerozpoltí. Celá recenze na TVZone. (31.05.2024)

Ja som vedela, že túto blbosť budem pozerať iba preto, aby som sa nasrala. Je to zneuctenie E. A. Poea a jeho výborných poviedok. Tento trápny, prekombinovaný a nezmyselný gýč so Zánikom domu Usherovcov nemal nič spoločné. Táto jedna poviedka by sa veľmi dobre dala vykresliť aj v seriáli, ale nie, oni zoberú dobre že nie všetky jeho príbehy a urobia z toho debilnú kokotinu. Pri piatom diele som si povedala: A dosť!, a vymyslela zopár hororových scén, ako zavraždím Flanagana. (16.10.2023)

„S žasem zřím na toho ptáka, co to nemotora kdáká, ač z té jeho odpovědi nemoh jsem si vybrat nic, však to dlužno uvážiti: zřídka se to stane v žití, ptáka že je možno zříti, jenž by nudil ještě víc. A na to havran suše jen: Noumór Flenegen!“ Tenhle Flenegen prostě umí! Umí vymyslet docela solidní konstrukt, zabalit jej do líbivého a kulisně vytříbeného hávu, osadit dobře hrajícími kašpary, a pak … A pak to celé totálně dokurvit tunami místy až nevydržitelně otravné vaty, naprosto bezúčelnými a veskrze nezáživnými dialogy, kindersychologickými moudry a řádnou podprahovou dávkou probuzněné propagandy. Jeho obvyklému ubíjejícímu modu operandi se satanžel nevyhnul ani tento pejskokočičkovský eintopf z análně znásilněného díla Edgara Alana, jehož název bych nepatrně pracovně parafrázoval jako Zánik domu Úserů. De fuckto kýčovitý a povrchní, ovšem děsně rádoby nóbl a chytře se tvářící účelový slepenec a snobský břichobol, mající s Poem společné poeze tupě vybrakované pointy jeho povídek, takové několikahodinové a nesnesitelně natahované bezduché syčivé poprdávání, korunované sice vždy v závěru každé hodiny jedním jediným pořádným katarzním úserem, jenž však celé to poehé konstrukční martýrium příliš neprotrhne. V závěrečném myslomrdním pšouku této mrtvou kočkou promíchané krá krá krávoviny všichni zbylí výteční herci jen hodinu recitovali Krkavce zcela mimo jakoukoliv mísu i kontext, Edgar si dozajista prošoupal vystýlku raqe hysterickým obracením, no a já měl kdovíproč neodolatelnou chuť křupavě sežvýkat nějakého macatého brouka a odpotácet se v příliš drahém převleku za orangutana na šimpanzí soaré. Inu což, navzdory všem otravám dám krásné dvě, neboť se jedná o zatím historicky první Flenegenův seroš, u něhož jsem se po třiceti minutách nudou netoužil vyvrhnout tupým příborovým nožem. Ovšem nevmór! (19.10.2023)

Netflix po dlouhé době skutečně servírující nefalšovanou quality TV, rozkročenou mezi románovitým uchopením žánrového Hill House a rozmáchlostí rodinných ság HBO (tonální a tematické srovnání s Bojem o moc není od věci, i když takového scenáristického mistrovství nedosahuje). Naprostá spokojenost a těším se na Temnou věž. (13.10.2023)

Flanagan si tentokráte pohrál s Poem a upřímně řečeno na usherovský příběh mi přišlo osm hodinových dílů trochu moc. Nicméně ve chvíli, kdy jsem uviděl názvy jednotlivých epizod, mi došlo, že Usherové to celé budou jen zastřešovat. Každopádně nečekejte, že jednotlivé díly budoou věrné povídkovým předlohám. Jde tady spíš o použité motivy, než o tradiční zpracování. Ale i to my sedělo. No a jak už je u Flanagana zvykem, ústředním tématem jsou postavy a jejich vzájemné vztahy. A pokud máte v rodině zvrácené, rozmazlené, nafoukané a bezohledné členy, kteří jsou svým způsobem nešťastnía cítí se nedocenění, je celkem jasné, že to půjde na krev. Já tady vlastně nemám co vytknout, protože z mého pohledu je to dokonalé ve všech ohledech. Flanagan navíc servíruje několik scén, které se zaryjí do mozku. Čvachtání svíjejících se poleptaných těl budu z uší dostávat ještě dlouho. A jak už je u režiséra zkem, vyšlo to i herecky. Vedle flanaganovských obvyklých podezřelých jako jsou Kate Siegel (s platinovým přelivem je nehorázně sexy), Samantha Sloyan a tak trochu i Carla Gugino, zazářili vynikající Bruce Greenwood a skvělý Hamill. Ale výborní jsou i všichni ostatní. Tak a teď rychle tu Temnou věž. 100% (21.10.2023)