Zlatý věk

L'amour fou jako nejvýraznější motiv filmu jinak záměrně „rozbitého“ a prostého záchytných narativních bodů. Nač se zdržovat vyprávěním, když k rozhození lepší společnosti plně postačí samostatné scény, jednotlivé gagy jako z hodně drsné grotesky (odkopnutí psíka a zastřelení chlapce, sic samoúčelné šokantní, pokládám za Buñuelovy vrcholné anarchistické kousky). Nástrahami, jež civilizovaná společnost klade do cesty přirozeným lidským potřebám, se Buñuel zabýval i ve své pozdější tvorbě, jen jim dal umírněnější formu a falickou symboliku, zde vystupující do popředí s nutkavostí myšlenky na sex, decentně skryl pod povrch. Za svou metodu přijal entomologické pozorování, jimž Zlatý věk začíná. Přímé zásahy do obrazu a útoky na pohled (jedním nezapomenutelným začíná Andaluský pes) omezil ve prospěch subverzivnějších provokací typu ohýbání žánrových pravidel, zatajování podstatného a zveličování marginálního. Přesto bych Zlatý věk neodsuzoval jako již vychladlou třídní (a generační) vzpouru jednoho kdysi tak horkokrevného Španěla. Výstižnější scény na téma fetišizace lidského těla zatím nikdo natočit nedokázal. 75% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Radko (15.10.2012)

Luis Buñuel ukazuje sílu směru, který pomáhal formovat a který přetvořil pro film. Tohle už není jen asociační vršení, ale tohle už je film s příběhem, i když ten se vám může hledat těžko. Symboly, které zde však jsou, rozhodně nejsou popřít a funguje to dobře. Má to na vás efekt, něco to s vámi dělá, ať už se jedná o krávu v posteli, anebo hříšníka v podobě Ježíše. (17.07.2014)

Bráno z dnešního pohledu, jedná se o zajímavý mix pythonovského humoru s ideami Davida Lynche. V porovnáním s Andaluským psem ovšem Buňuelova druhotina nabírá ztrátu, jelikož mi přijde, že tamější absence příběhu byla spíše ku prospěchu - to je ale riziko toho, když kouzlo nějakého uměleckého směru spočívá spíše v té nejistotě. I tak je film labužnickým zážitkem pro milovníky surrealistických hrátek a jednou z nejoriginálnějších romantických komedií, co znám (budu-li se řídit zdejšími údaji). (21.05.2010)

Tak sled bizarních scének, říkáte? Tak hodina na sebe kupených zvrhlostí, říkáte? Ach kdyby! Nemám nic proti filmům, které kašlou na příběh a místo něj předkládají jen porůzné, dějově na sebe nenavazující scény, jenže takové scény pak musí být zábavné a propracované, ty zdejší byli vesměs nudné a nezáživné, navíc jeli nejzábavnější částí snímku dokument o škorpiónech, který je o patnáct let starší než zbytek filmu, je něco poněkud špatně. Sice je tu pár více či méně zábavných událostí, jenže je jich tolik, že by horko těžko naplnili stopáž patnáctiminutovou, natož hodinovou, aby to fungovalo muselo by to být mnohem více úchylné, šílené, magořivé, zvrhlé a ironické, není. Pomalu mě začíná jímat dojem, že hledat ve Zlatém Věku hloubku je asi stejné, jako hledat katolickou morální autoritu v redakci blesku. (18.05.2014)

Surrealisticky stále na vynikající úrovni, i když se od dob Andaluského psa již jedná o krok někam jinam, především do narativnějších a "filmovějších" oblastí. Kouzelné ale především svojí ostrou a řezavou satirou zacílenou na tařka všechny stránky soudobé vyšší či oficiální společnosti. V hlavní roli zřejmě přirozené, místy tedy značně kuriozní, touhy v rozporu a neskrývaném boji s konvencemi a dobrým mravem. Krutá agrese a překonání všech zažitých pravidel - výsměšné násilí vůči bezbrannému slepci v podání hlavního hrdiny - jako jeden z projevů nespoutaného žití a prožívání. Zprotiví se vám načinčaný pejsek aristokratického vzhledu. Co je jednodušší než ho ze všech sil nakopnout. --Přesně takto postupuje Buñuel ve své kritice společnosti, jejich institucí, duchovních i materiálních. (08.11.2006)