Zlatý věk

Pri hľadaní odpovedí na rôzne obskúrne a nekonvenčné otázky na filmových subredditoch bývalo pomerne frekventovane skloňované meno Luis Buñuel. Jeho krátkometrážnu prvotinu Andalúzsky pes o rozrezanom oku som nevidel & ani sa nechystám. Zlatý vek bol však na neodolanie. Keď som sa raz pýtal, či počas fungovania Haysovho produkčného kódexu (1930-1968) býval v Hollywoode režisér, ktorý do svojich diel pretavoval svoje fetiše à la Tarantino, odpovede sa našli dve – #1 Jasné nie. Bolo mi pekne vysvetlené, že štúdiový systém v tom čase znamenal aj niečo ďalšie – že režisér v podstate (poväčšine) nebol predĺženou rukou svojej vlastnej kreatívnej vízie, ale práve tej štúdiovej. Inými slovami rejža dával dokopy to, čo chcela hlava štúdia a/alebo producenti, čo bolo mimo iného ukázané napríklad aj vo vynikajúcom filme Vopred vinní na čele s Robertom De Nirom, kde hral aj Marty Scorsese a viac ako len krátke cameo, ktorý má na tejto prihriatej databáze len zasrané dve stovky hodnotení, ale to už je na inú debatu. Pre odpoveď na všeobecnejšiu verziu tejto otázky dobre poslúžil aj dokument Skin, ktorý vyššie uvedené potvrdzuje. Hoci tam bol napr. ako fetišista Tarantinovho razenia spomínaný legendárny Cecil B. DeMille, no materiály na podloženie tam neboli žiadne, čo len ďalej dosvedčuje. Vec sa ale mala inak v európskych krajinách, kde kódex nič neznamenal a nahota na filmovom páse nebývala až tak raritná. S tým súvisí odpoveď #2. L'Age d'Or. Meno filmu, ktoré sa v opytovacom vlákne objavovalo v každej druhej odpovedi. Okrem veľkej tonáže absurdnosti a úchylnosti naprieč sexuálnym spektrom snímka konkrétne na foot fetishism neodkazovala len implicitne, ale aj explicitne, a to rovno scénou, kde sa istá mladá pani (a pán) veľmi vzrušene a uprene díva na nohy veľkej bielej mramorovej sochy, aby nakoniec začala olizovať jej prsty. Čo je len špičkou ľadovca zo všetkých ponúknutých scén. Je pravda, že o fr. surrealizme vo filme viem hovno, že o Buñuelovi som vtedy počul prvýkrát a tiež, že nemám hlbšie znalosti francúzskej kinematografie na to, aby som s určitosťou (nie domýšľaním) mohol povedať, že Age of Gold bol na tú dobu príliš. Rád si ale v tomto prípade domyslím – film bol v 30. rokoch minulého storočia rozhodne príliš a dokázal šokovať. Zároveň však s mnohými dnešnými divákmi prakticky nemusí vôbec pohnúť. Nuž, časy sa zmenili. Čo sa ale nezmenilo je skutočnosť, že pozerať viackrát takýto film len kvôli jednej scéne so sochou je pekná blbosť... (9.11.2021) (24.12.2021) (24.12.2021)

Zlatý věk je nihilistická masturbace filmařského anarchisty Luise Buñuela. Zlatý věk je avantgardní vzdor společenským poměrům a stavu morálky. Obřadně uctívané hodnoty a jistoty životy jsou pod ostrou palbou výkalů i nekompromisních tahů provokativních metafor. Symbol vládne obrazu bez masky přetvářky, chtíč tělesnosti je všudypřítomný, sofistika pojmu dostává ve svém znevážení skutečnou barvu a k vážené ctihodnosti se nikdo nesklání se soucitem a vlídným slůvkem útěchy. Zlatý věk má svůj historický význam umělcova vztyčeného prostředníčku společnosti a v exhibicionistickém vzrušení a s masochistickým očekáváním erekce kritizuje, střílí a uráží. Bez studu a bez postranních úmyslů, jen z touhy po vyhranění se. Buñuel svůj surrealistický testament bere jako jedinečnou příležitost k rozpoutání bouře společenského skandálu a rozhazuje vůkol svoji poetiku násilí, touhy, sexuality, zneužívání a pokrytectví do bizarních rozměrů domýšlivě provokujících obrazových stylizací. Hlavním živoucím prostředkem nihilistického dráždění je Gaston Modot v pudech násilí a chtíče. Hlavním ženským prostředkem avantgardní romance je urozená Lya Lys. Z dalších střípků je nutné zmínit nového guvernéra (Josep Llorens Artigas), dívčiny rodiče a hostitele večírku markýze X (Bonaventura Ibáñez) a markýzu X (Germaine Noizet), pokojskou (Caridad de Laberdesque) a smyslně oddanou ikonu Ježíše vévodu Blangis (Lionel Salem). Zlatý věk se nerouhá, ani neznesvěcuje. Pouze se v záchvěvu agresivní přítomnosti násilí zahledí do dáli a burácejícím hlasem živelné pohromy a oslňující září odvážného mládí nelítostně pranýřuje morální stav společnosti v touze po úniku z úpadku. Je to jedinečný nihilistický hymnus existencialismu! (23.03.2019)

Je skvělé, že naše děti jsou zabity! Ou tak tohle mě totálně rozsekalo. Ač jsem vůbec nepobral o čem to mělo bejt. Spíš takovej nesouvislej sled šokantních scén který postupně gradují od nakopnutýho psa přes odprásknutý děcko až po závěrečnej výjev kdy za souvislého zvuku bubnů týpek vyhodí nejdřív z okna zapálenej stromek pak nějakýho fláterníka potom jakousi maketu žirafy či co a z toho bubnování už mi pak slušně jebalo v palici. Pokud to někteří zdejší filmovědci a mistři narace pochopili a objevili v tom nějakou myšlenku, tak jim gratuluji mě se to nepovedlo, ale to nic nemění na faktu, že je to jeden z nej úletů co jsem kdy viděl.95% (06.04.2016)

Surrealisticky stále na vynikající úrovni, i když se od dob Andaluského psa již jedná o krok někam jinam, především do narativnějších a "filmovějších" oblastí. Kouzelné ale především svojí ostrou a řezavou satirou zacílenou na tařka všechny stránky soudobé vyšší či oficiální společnosti. V hlavní roli zřejmě přirozené, místy tedy značně kuriozní, touhy v rozporu a neskrývaném boji s konvencemi a dobrým mravem. Krutá agrese a překonání všech zažitých pravidel - výsměšné násilí vůči bezbrannému slepci v podání hlavního hrdiny - jako jeden z projevů nespoutaného žití a prožívání. Zprotiví se vám načinčaný pejsek aristokratického vzhledu. Co je jednodušší než ho ze všech sil nakopnout. --Přesně takto postupuje Buñuel ve své kritice společnosti, jejich institucí, duchovních i materiálních. (08.11.2006)

Luis Buñuel ukazuje sílu směru, který pomáhal formovat a který přetvořil pro film. Tohle už není jen asociační vršení, ale tohle už je film s příběhem, i když ten se vám může hledat těžko. Symboly, které zde však jsou, rozhodně nejsou popřít a funguje to dobře. Má to na vás efekt, něco to s vámi dělá, ať už se jedná o krávu v posteli, anebo hříšníka v podobě Ježíše. (17.07.2014)