Balada o Narajamě

Ďakujem veľmi pekne, ale myslím si, že práve túto Baladu o Narajame, už v žiadnom prípade nepotrebujem nikdy vo svojom pozemskom živote vidieť znovu, keďže bola na mňa asi príliš 「ťažkým sústom」 , skrátka, poriadne silnou kávou, ktorá mi väčšinou nebola extra po chuti, čiže z nej najskôr mám len akési rozporuplné - chuťové poháriky, keď by sa mi možno tiež patrilo si dať zrovna v tomto momente za jeden poriadny pohárik so saké, a to na celkové odpočinutie si, jednoducho sa trochu odreagovať po tomto extrémne vyčerpávajúcom počine, no musím sa následne priznať, že vôbec neholdujem pitiu alkoholu, a tak to budem musieť vyriešiť nejakým inakším spôsobom... • Totižto, japonskému režisérovi Šóheiovi Imamurovi, buď išlo najviac konkrétne predovšetkým o to, aby ma proste neustále šokoval svojimi mimoriadne explicitne-živočíšnymi obrazmi, alebo chcel byť iba čo najviac brutálne-úprimným z jednotlivo prezentovaných naturalistických scén bez akejkoľvek cenzúry, a či dokonca taktiež jestvuje i tretia možnosť, spočívajúca v podobe, že predsa z každého rožku trošku, nakoľko skombinoval obidve tieto formy? • Nebudem síce bližšie špecifikovať to, čomu sa vlastne zväčša 『venovali』 tieto nesympatické postavy (čím nechutnejší, tým lepší), ktoré vskutku stvárnili dosť sympatickí herci - Akinobu "Ken" Ogata & Sumiko Sakamotová, ako prosto vydarený synátor Tacuhei a jeho nemenej podarená matka Orin z nemenovaného「barbarského kmeňa」 , naprosto odrezaného od akejkoľvek vyspelejšej civilizácie. • Prvých zhruba 100 minút, sa zvyčajne jednalo o neuveriteľne autentické obrazy, ničím a nikým neprikrášlené, čo bolo pre mňa obzvlášť náročnou exkurziou do hlavného epicentra tohto diania, pričom cca 30 minút pred koncom, bolo zase podľa mňa - úplne najideálnejších, i keď som opäť nebol ušetrený o maximálny dôraz takéhoto prostredia, v ktorom sa odohrávalo kľúčové vyvrcholenie filmu, o čom v podstate celý čas priamo pojednával. • Zrejme som sa vtedy konečne zbavil týchto všetkých barbarov, lebo v tejto zlomovej sekvencii, ostali už iba dvaja títo barbari, ktorí odišli na TO legendárne m-i-e-s-t-o, odkiaľ už teda niet pre jedného z nich žiadneho návratu. • Divák by sa mal určite vyzbrojiť dostatkom svojej trpezlivosti, ktorej bude potrebovať neúrekom. Už si môžem nakoniec vydýchnuť, že to mám za sebou, ale znova by som sa na to nedal sám od seba nahovoriť, lebo by som musel opäť absolvovať to, čomu sa inak širokým oblúkom vyhýbam, ale nie vždy sa to ale podarí... (11.02.2023)

Mimoriadne zaujímavý film, ktorý v európskych "civilizovaných" pomeroch pôsobí šokujúco. Lenže v nehostinných končinách Japonska, v neznámej dobe sú všetky aspekty života prirodzené a blízke dianiu v prírode, ktorá tiež nie je krutá, iba racionálna. Aj keď je film dvojhodinový, nenudí. Dokumentaristický prístup bol veľmi vhodne zvolený. Zaobstarávanie prostriedkov na živobytie, milovanie, ktoré je skôr párením, rodenie, tresty pre jedincov, ktorí ohrozujú komunitu a nakoniec aj smrť sú prezentované autenticky a nemali by vyvolávať pohoršenie. Morálka je nadstavbová záležitosť a nikto nemôže zaručiť, ako s ňou zamáva preľudnenie, klimatické zmeny, starnutie populácie a ďalšie nepriaznivé faktory. Veď už dnes apologéti morálky odsúvajú svojich rodičov do starobincov, a to nie pre chudobu, ale pre chamtivosť a preferovanie vlastného pohodlia. A aj keď je to nevhodné prirovnanie, práve títo bez pocitu viny odvezú psíka, ktorého sa už obdarovanému dieťaťu nechce venčiť, do lesa, priviažu ho o strom a nechajú zahynúť od hladu.Takže to nie je len film z odľahlej časti ďalekého Japonska, ale aj film o nás, film, ktorý upozorňuje na dočasnosť našej pohodlnej humanity. (09.05.2018)

Extrémně působivý film, který přes minimální počet krvavých efektů (přičemž vyražené zuby se vzhledem k okolnostem nedají považovat za "efekt") zmrazí své diváky hrůzou efektivněji než většina hororů. Námi uznávaná civilizační pravidla neexistují, smrt je pouze součástí regulace a lidskost je potlačena do pozadí. Imamura vidí v lidech tvory zcela rovnocenné zvířatům, které do filmu v podobě dodaných záběrů vkládá a vytváří tak evidentní paralely. Jeho film je naturalistický ve své neupravenosti reality, jako dokumenty o zvířatech, které si dokáží dělat nebývalé kruté věci, ale zoologové stejně nikdy nezasáhnou, protože příroda je krutá a my nemáme právo ji zkoušet upravovat. Imamurův film je onen přírodopisný dokument, v němž jsou lidé jako mravenci (úvodní a závěrečný záběr filmu podporují interpretaci, že vlastně kamera "najíždí do mraveniště" a na konci z něj zase "vyjíždí"), kterým nemáme právo vnucovat vlastní představy o morálce (ačkoliv je možné je nenávidět). Můžeme akorát tak interpretovat mikrofony v záběru jako režisérovo ujištění, že sledujeme skutečně jen film a nikdo nás nebude nutit odnášet rodiče ve stáří umrznout někam na Sněžku (natožpak oni sami). (13.01.2006)

U příležitosti druhé zhlédnutí po 30 letech: Japonská kinematografie patří již stovku let k těm nelepším (jako by to byl tradiční japonský živel) a porovnatelným s celým evropským i americkým filmovým prostorem. Kraj kolem Narajamy tvoří svébytný svět, se svými zvykově kodifikovanými pravidly, kterými je třeba se řídit už jen vzhledem k přežití. Režisér nás zve na návštěvu do tohoto světa a nabízí nám řadu postav, s nimiž se pro tu chvíli můžeme ztotožnit – a nemusí to být jen jedna – a nemusíme se přitom chovat stejným způsobem. (02.02.2014)

Balada o Narajamě naturalisticky zobrazuje každodenní mýtický život obyvatel jedné z japonských vesnic, nicméně bližšího časového určení se nedočkáme, není totiž potřeba. Imamura s naprostou přesností ukazuje lpění obyvatel na všemožných tradicích, z nichž vévodí jediná a pro film ústřední, kdy potomek odnese matku/otce při dovršení sedmdesáti let na nedalekou posvátnou horu Narajama. Důvodů pro tuto tradici by bylo možné pravděpodobně vystopovat více, nicméně dva vystupují do popředí: a) duchovní (stařec na hoře čeká na konec svých dnů a následnou cestu na "druhou" stranu); b) schopnost uživit rodinu, kdy především v zimním období může dojít kvůli nedostatku potravy až k samotným existenčním problémům. Udržování podobných tradic spolu s animální krutostí a násilím, které film explicitně zobrazuje s občasnými prostřihy na jiné živočišné druhy, je pro dnešní západní svět těžko pochopitelné. Snad i díky tomu je Balada o Narajamě tak výjimečný filmový zážitek. (16.06.2011)