Občanská válka

Občanská válka je pro Alexe Garlanda návratem k osvědčenému schématu, kdy skupina postav putuje „nelidskou“ krajinou za nejasným cílem, nicméně oproti 28 dní poté, Anihilaci a potažmo i Sunshine se britský filmař nyní zabývá poměrně přízemním a docela realistickým scénářem. Já ho vždy vnímal jako velmi schopného žánrového tvůrce a od jeho nejnovějšího počinu jsem taky dostal, co jsem čekal, tedy solidní jednoduchou žánrovku. Nečekejte nic komplikovaného ani kdovíjak hlubokého. Poměrná přímočarost mi však vlastně u Garlanda sedí daleko víc než artistní symbolika jeho předchozích dvou počinů, čímž zároveň neříkám, že by na ni Občanská válka zcela rezignovala. Pokud bych měl něco vytknout, jsou to některé až příliš očividné vizuální volby - ve snímku, kterému by vzhledem k tématu nejvíc slušelo nějaké hodně neučesané a skoro dokumentaristické pojetí, se až příliš často režisér snaží postavy snímat ve vší symetrii uprostřed záběru, jak kdyby byly ve filmu Wese Andersona, a do konceptu se to úplně nehodí. Oproti tomu cením, že ve scénáři Garland nesáhl po nějakém nízko visícím ovoci a nerozhodl se film v jádru nějak jednostranně politizovat, takže se dočkáváme vyrovnané a hlavně nečernobílé podívané. (16.04.2024)

Že z toho Garland neudělá blockbuster bylo jasné. Nejasné ale bylo, co svým mistrným balancováním mezi realitou a dimenzemi mimo lidské vnímaní vnese do filmu, který má stát pouze na syrové realističnosti. Civil War obsahuje i velké scény s tanky a vrtulníky, ale bez úžasného kameramanského konceptu, kterým nás dostal Alfonso Cuarón v Children of Men a který tu bylo potřeba. V jádru je Civil War pouze komorní “road movie” napříč rozbitou Amerikou ve třech zkušených a jedné juniorní žurnalistce, která svou neviností kontrastuje s jejich otrkaností a profesionálním odstupem. Naše otázka, proč tak mladá holka dělá takovou práci, je nám hned zodpovězena: “I've never been so scared in my entire life. And I've never felt more alive.” ___ Civil War se vyhýbá sentimentu a temný tón příběhu odlehčuje americkým oldies popem, ale Garlandovu uměleckou optiku, pro kterou ho máme tak rádi, postrádá. Vysloveně děsivou scénu, z jakých měl být film poskládaný celý, obsahuje pouze jednu. Reflektuje jednorozměrnost myšlení americké redneck populace a exceluje v ní Jesse Plemons. Syrovost režisér neumocňuje temnou instrumentální hudbou, ale intenzivním zvukem střelných zbraní. A přestože vtáhne a zaujme postavami, chybí mu více vytříbených a nečekaných konfliktů i myšlenkový přesah, který by sahal dál, než k varování před Donaldem Trumpem. To finále je doslova úsměvné. (17.04.2024)

Vybavte si tři roky starou událost, kdy trumpovská lůza se vehnala do Capitolu. Garland tohle téma, tenhle společenský rozkol, citlivou a promyšlenou režií rozvádí do takových oddělených minipříběhů, s náhodnými lidskými jedinci, kteří zabíjejí, protože „pravá Amerika, kurva“, a všechno to sledují hlavní hrdinové, novináři, na své cestě do Washingtonu. Dokud je film poctivou road movie, se spoustou ikonických scén, je to skvělé. Bohužel v závěru Garland přehodí výhybku a s příchodem do D.C. se z toho stane regulérní válečný film, který svým vyústěním a zúčtováním mi přišel jako Garlandova manýra. Nejenom, že mě to v závěru nechalo chladným, ale dokonce jsem si řekl „a to je všechno, Alexi?“. Škoda, tady byl náběh na filmovou událost roku, no a není. Za působivou tíseň a rozčarování z lidského pokolení v prvních dvou třetinách ale pořád poctivé 4 hvězdy (bez pruhů). (19.04.2024)

Výdatne o ničom. Garland sa prekonáva. Má to extrémne atraktívny námet a skvelé obsadenie, inak je to ale celé strašná lajdáčina. Pán režisér a scenárista mi príde stále spokojnejší sám so sebou, akoby na seba nemal už absolútne žiadne nároky. Po obsahovej stránke. Po tej technickej je na škodu veci agilný až príliš, oklame aj samého seba, že ten obsah tam je. (druhá možnosť samozrejme je, že mu nerozumiem... o tom ma ale nebude ľahké presvedčiť) (28.08.2024)

Už řadu měsíců jsem neodcházel z kina s větším nadšením. Předesílám ovšem, že očekávání apokalyptického obrazu důsledku kulturních válek současné západní společnosti se míjejí s tím, jak je film vystavěn - což je zjevné i z rozhodnutí udělat spojence z Kalifornie a Texasu. OBČANSKÁ VÁLKA je primárně vystavěná jako komplexní esej o novinařině a umění fotografie (pro mě možná nejkrásnější film o fotografii, co jsem viděl), jejíž konstrukční princip bych pojmenoval jako dynamiku významu a výrazu. Ne, nikdy to není ve filmu explicitně řečeno, ale jak se pokouším ukázat ve své tentokrát především interpretačně založené analýze - ač jsem film zatím viděl jen jednou, příště budu vědět víc -, je tímto principem na mnoha úrovních řízen. A je excelentní. (26.04.2024)