Občanská válka

Po Ex Machina a Anihilaci mé třetí setkání s režijní tvorbou Alexe Garlanda, který podobně jako u výše zmíněných snímků vypráví příběh z více či méně blízké budoucnosti - tentokrát ale ve více současném a realistickém duchu, z čehož diváka zamrazí o to více. Dějově jde o jednoduchý příběh na bázi road movie s akčními mezizastávkami, na nichž jsou hlavní postavy konfrontovány se znepokujícími výjevy z "každodenního života v USA". Líbilo se mi audiovizuální zpracování filmu - ať už se jednalo o fotografie novinářů vložené do obrazu, nebo hudební podkres, který jako by svými přátelskými country podtóny zmírňoval zobrazované hrůzy. Nejnepříjemnější sekvencí byla pro mě zcela bezpochyby konfrontace s Jessem Plemonsem; výtvarně na mě nejvíce zapůsobil průjezd hořícím lesem; a z hlediska akce se mi nejvíce líbilo napínavé finále. Solidní čtyři hvězdičky! (21.04.2024)

Skvěle natočená (už dlouho jsem v kině tak intenzivně nevnímal podobně zdařilé propojení zvuku - a hudby zvláště - s obrazem) iniciační jízda, která se sice nevyvaruje několika klišé (včetně jednoho, které jsem očekával od samého začátku), ale nesoudí, nabízí ne snad ty nejpravděpodobnější, ale přitom určitě ne nemožné varianty budoucího vývoje a zároveň je v některých ohledech nepříjemně jasnozřivá a realistická, včetně samotného závěru, který se může odehrát nikoliv jen "někde v Africe", ale v podstatě kdekoliv. A rozhořčené výkřiky naivků, kteří vidí svět (nebo alespoň tu jeho "vzornou" část) růžovými brýlemi, na tom nic nezmění. (19.04.2024)

Občianska vojna v najdemokratickejšom štáte sveta, kolíske všetkých cností - fikcia či vízia? Garland odviedol dobrú prácu, že film stavia politicky neutrálne. Nechce postaviť prívržencov trumpety proti plienkovej trasorítke ani naopak, aj preto spojil Kaliforniu s Texasom. A kvôli tomu sa vo filme nájde každý Američan - z jeho pohľadu by tyranom mohla byť tá druhá strana. Okrem ohlušujúcej streľby smerom ku koncu však film neprináša nejakú úchvatnú, intenzívnu drámu. Zároveň však prináša neustále fotografovanie a to aj za prapodivných až nepochopiteľných situácií. Alex Garland zrejme chcel priniesť filmom nejaké znepokojivé posolstvo, ktoré v spoločnosti cítiť nielen v USA. Z filmu ho však necítiť dostatočne. (16.04.2024)

Nedokážu pochopit, jak někdo může dát do filmu o občanské válce jako hlavní postavy novináře a neříct k zásadnímu vztahu novinařiny a války naprosto nic. Doporučená četba: Psychologie války (Lawrence LeShan). Promarněných 108 minut završených tou úplně nejblbější scénou, která by se mohla odehrát někde v Africe, ale rozhodně ne v USA. (19.04.2024)

Violent Nightmare, která se mi zdála z neznámého důvodu. Jsou to takoví Potomci lidí z Wishe. Garland trochu mechanicky navěšuje na svůj náhrdelník pofidérní road movie náhodné obrazy vykloubené Ameriky. Řada z nich je působivých, vizuálně a inscenačně silných (hlavně ta s Jesse Plemonsem). Film dovede vzbudit úzkost až nauseu z krutého světa, který nemá tak daleko k Walking Dead svou absencí morálky a nadvládou bestiality. Jenže. Celé to působí strašně samoúčelně, na všechny otázky, co tím vlastně film chce pojmenovat, krčí Garlandovo dílo rameny a sází jen další efektní kompozici. Postavy jsou ploché, nějaká etika a psychologie válečných reportérů působí jako hodně povrchní rešerše. Nietzscheánské hledění do propasti je málo u filmu, který paradoxně působí strašně tezovitě a ilustrativně, přitom vůbec není jasné, jakou tezi zastává a co vlastně ilustruje. Působivé cvičení nejasně rozkročené mezi zručný spektákl a zdaleka ne tak zručnou metaforu rozdělené země. Vlastně se opakuje můj problém s Garlandem, autorem efektních filmů, které ale v jádru vyznívají tupě. (15.04.2024)