Imaginární přátelé

Spíš 3,5*, měl jsem pocit, že to dilema budu mít větší, ale pak jsem si vzpomněl na staré známé kamarády a na zdejší scény z nemocnice. A teď se v tom budu pitvat, než se dostanu k tomu podstatnému. Na tenhle film jsem se... ne doslova těšil, protože Krasinského nemusím, ale stejně těšil, protože samotný námět mě nemohl nezaujmout. Už je to pár let, co jsem poprvé přečetl knihu Paměti imaginárního kamaráda, která mě i přes pár výtek naprosto nadchla a svým závěrem dojala a která mě hlavně víc dovedla k zájmu o tématiku imaginárních kamarádů. Studoval jsem si o tom jen něco laicky, nikdy ne bůhvíjak podrobně a postupem let se k tomu sem tam vracel, ale od té doby mě vždycky zajímalo, jak by se tento fenomén dal mapovat a vůbec uchopit. Spolu s tím jsem ale vyhledával filmy, které by imaginární kamarády zobrazovaly jinak, než jako démonické entity přisáté k dětem v kdejaké duchařině. Snažil jsem se pátrat podrobně, ale nenašel jsem skoro nic, jen jeden echt televizní thriller, Harevyho (na kterého tu naštěstí je odkaz) a geniální seriál Domov pro smyšlené kamarády, který jsem si hned zamiloval. Na ten tu možná je dokonce odkaz ve jménu ústředního IPka, když se jmenuje Blue, ale těžko říct. Každopádně mimo to a ještě jeden německý televizní film, který se nedá nikde sehnat, jsem nic nehororového na tohle téma neviděl. A pak jak rána bleskem přišly první zprávy o tomhle. Očekávání jsem se snažil nemít, spíš jsem čekal, co z toho vyleze, až to uvidím. Po víceméně vlažných reakcích (byť to chvíli bylo v červených číslech) jsem čekal prakticky cokoli a teď, když jsem to viděl, tak musím uznat, že to bylo přesně takové, jak jsem čekal. V dobrém, ale bohužel i špatném slova smyslu. Ten film rozhodně není blbý, ví, o co mu jde, umí to předat a rozsahem to vystačí. Vzhled samotných imaginárních přátel se povedl na výbornou, u některých je to i dost nápadité (best of je Sklenice vody s ledem, ten neviditelný a pak Cosmo) a scény z jejich obydlí se mi moc líbily. Stejně tak fajn je i casting IPků nebo Beaino první setkání s nimi. Že to neopouští rodinou podívanou a naprosto vynechává, že ne všichni IPové by byli veselí a přátelští, ale i zlí a temní, mi osobně tolik nevadilo, stejně jako fakt, že jejich svět je jen letmo načrtnutý, protože v tom bych se detailně babral já, ale to už by opustilo rovinu rodinného filmu. Problém ale mám s tím, že se to tak moc točí okolo nemocnic, Bea nejen, že hned na začátku umře jeden rodič, ale krátce na to je ve vážném stavu i ten druhý, což sice chápu, že to tam muselo být jako důvod pro přechod pro opuštění dětství, ale proboha, proč to nakonec muselo být tak vyděračské a v průběhu tak kýčovité? Proto nesnáším filmy o umírání, skoro vždycky to sklouzne do ubohého vydírání, jelikož je to mnohonásobně jednoduší, než tohle téma pojmout přirozeně, což je zase mnohonásobně těžší. Tohle o umírání vyloženě není, ale dějová/é linie tomuto se věnující se časem stává stále výraznější a vyloženě mě štvalo ji sledovat. Víc mě bavilo sledovat, jak se snaží IPkům najít nové kamarády nebo je nějak spojit s jejich původními (tehdy) dětmi, což bylo dlouhou dobu napínavé a byl jsem zvědavý, co z toho vyleze. Bohužel to vedlo k dalšímu kýči, který ale, v úplně poslední scéně, pro mě naprosto nečekaně skvěle vyvrcholil a samotnou o sobě ji považuji za nejlepší z celého filmu, protože nějak takhle to dává největší smysl. Koneckonců, imaginární přátelé jsou výplody dětské fantazie, která nás jednou opustí, ale v nás tohle "cosi", co nás vnitřně podpoří v těžkých chvílích. A je jedno, ať už to nazýváme andělem strážným, nebo vlastními myšlenkami, protože to, co z nich vychází, jsme skuteční my, s našimi sny, touhami a obavami, které se můžeme bát vyslovit. Jsme to stále my sami, ale naše skutečnější verze, pro kterou neexistuji hranice - jak ty dobré, tak ty zlé. Přitom se naše myšlenky často nechovají přesně tak, jako my působíme, tudíž je to forma stále našeho, ale přesto svým způsobem cizího vědomí. A to vlastně funguje na stejných principech, jen nemá tvar a pomáhá nám utřídit si sebe samotného, abychom do světa vypustili jen to, co nám přijde jako přijatelné. Jsem magor, že se u neškodné pohádky pouštím do pokusů o těžké filozofování a to se ještě musím držet, abych se nerozepsal o autistech, u kterých je to ještě složitější a baví mě nad tím přemýšlet, ale už tak jsem odbočil až moc. Tož zpátky. Další velký problém nese jméno Ryan Reynolds. A to ani ne pro to, že by mi herecky nějak vadil, ale hlavně proto, že je už od začátku dost jasné, jak se to s jeho postavou ve skutečnosti má. V závěru v nemocnici je to ale tak jasně naznačené, že si myslím, že to dojde i drtivé většině dětí. Jenže ono to velké odhalení pokračuje dál, dál, dál... až do slzopudného vyvrcholení, které zase jen citově vydírá. Můj největší rozpor ale přišel hlavně díky tomu, že po tomhle natahovaném vyústění přijde výše zmíněná scéna, která mě po menším zhnusení naprosto nadchla. Nějak jsem z toho vybruslil, kvůli přemíře vydírání jsem nenadhodnotil, ale jako mírný nadprůměr to pořád vnímám. A to hlavně proto, že námět je skvělý, jeho závěrečná myšlenka dokonalá a trefilo se mi to do vkusu, jelikož takový film jsem chtěl vždycky vidět. Sice není přesně takový, jak bych si ho přál a chvílemi mě taky dost štve, ale zároveň jeho nedostatky budu rád obecně tolerovat, jelikož kdyby to měl být film o imaginárních přátelích přesně takový, jak bych si ho představoval, tak by byl taky imaginární, jelikož na vznik takové chujoviny by asi nikdo prachy nedal. Možná jsem ho zrovna vymyslel a teď tu někde pobíhá a nikdo jiný ho nevidí, ale kdyby se to čirou náhodou stalo, tak ať se radši někam schová a představí se mi až ráno, protože teď bych se ho fakt lekl. Rodinná podívaná je to fajn, ale těžko říct, jestli je v téhle podobě pro cílovku zapamatovatelná a jestli bude děcka vůbec bavit, jelikož gagů je tu málo. Silné 3* (27.06.2024) (méně) (více)