Que la bête meure
Ucciderò un uomo
Beštia musí zomrieť
This Man Must Die
This Man Must Die
This Man Must Die
Režie:
Claude ChabrolKamera:
Jean RabierHudba:
Pierre JansenHrají:
Michel Duchaussoy, Caroline Cellier, Jean Yanne, Anouk Ferjac, Marc Di Napoli, Maurice Pialat, Dominique Zardi, Michel Charrel, Robert Rondo (více)Obsahy(1)
Velký černý vůz projíždí rychle bretaňskou vesnicí. Na křižovatce přejede devítiletého chlapce, vracejícího se od moře. Malý Martin umírá na silnici, řidič ujíždí. Jeho otec, Charles Thénier, spisovatel knížek pro děti, který žil jen pro svého syna, je zdrcen. Když se po pobytu na klinice vrací domů, nechce, aby se o Martinovi mluvilo. V duši však chová pomstu. Je odhodlán řidiče najít a zabít ho... O tom, co prožívá, si píše deník.
Drama o vině a trestu, o spravedlnosti a pomstě natočil Claude Chabrol v roce 1969 jako renomovaný tvůrce. Toto mistrovské dílo, subtilně spředené psychologické drama antických rozměrů, vytvořil Chabrol podle stejnojmenného románu Nicholase Blakea, scénář napsal Paul Gégauff. Roli spisovatele vytvořil v jemných hereckých odstínech Michel Duchaussoy, v protikladu k robustní surovosti Jeana Yannea.
Brahmsova hudba cituje Kazatele 3:19: „Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí."
(Česká televize)
Recenze (76)
Jeden z těch lepších francouzských nemorálních thrillerů konce šedesátých let plný ironie a slabošství. Claude Chabrol, koncem šedesátých téměř už veterán moderního francouzského filmu, prožívá zlaté časy jako režisér thrillerů. No musím přiznat, že je to zatím jediný film který se mi od tohoto legendárního ale u nás stále z nepochopitelných důvodů těžce dostupného reřiséra podařilo vidět. Film podněcuje diváka aby sám popřemýšlel o povaze dobra a zla, a proto také režisér spíš než na kriminální případ samotný, staví do popředí především samotné lidské chování. Chabrolovi filmy a pachatelé se netajily tím, že šlo vždy v převážné většině o dobře situovaní současníci, žijící v líbivém světském prostředí, kteří tím že se dopustí zločinu, zacházejí pouze o krok dál než ostatní lidé. Prostě jednoduše řečeno : Chabrol ve svých filmech v převážné většině ukazoval násilí lepších lidí, tím se ale moc nelišil třeba od sousedské Itálie zhruba tak ve stejné době 68-71. Nevím jestli se mi ještě někdy v budoucnu podaří vidět nějaký jiný film od tohoto režiséra, abych mohl případně srovnávat. Ale jinak mě snímek docela zaujal, lepší průměr. ()
Lákavý názov, známy režisér, dobré obdobie pre francúzske a talianske filmy, celkom lákavá ponuka, nie? Výsledkom je však nie príliš originálny príbeh o pomste za smrť synčeka, v ktorom sa viackrát odohrajú veľmi nepravdepodobné náhody, aktéri sú tlačení do krajných polôh a ani dialógy nemožno pokladať za brilantné. Napriek všetkému dej má spád i napätie a divák sa nenudí. Časť nálady mu však zoberie nevydarený dabing a čudesný záver filmu. ()
„Nejsme monstra, ale reprezentujeme zákon.“ Rozhodně kvalitní film v typickém stylu Claudea Chabrola, který opět povyšuje částečně obyčejný krimi námět na mnohem sofistikovanější hru s divákem plnou psychologie. Docela ale souzním i s komentářemi, které zmiňují jistý chlad, jímž Chabrolovo kino častěji oplývá, zde už jen skrze téma smrti dítěte bych těch pohnutých až rvoucích emocí čekal víc. Na druhé straně ona nepodbízivost dala ve více scénách vyniknout emoční katarzi až úderně prostým, zcela přirozeným způsobem, nejvíc u scény s pouštěním si rodinného videa se synem na plátně. Ona intenzita procházející od možná až nezajímavě fádní neutrality v dlouhých scénách po brzkou proměnu v strhující prožitek na mě působila i v klíčové mořské scéně na lodi. Nebo mě svou atmosférou vyloženě dostal dialog mezi Charlesem a přítelkyní v restauraci, kteří jsou v záběru oddělení kytkou na stole, zatímco v pozadí do emočně pohnutého dialogu hraje poklidná píseň. Hodně film ve druhé půli oživuje příchod Jeana Yanna, který tímto zřejmě zahájil svou sérii záporáků v krimi filmech (Řezník, Pan Armaguedon ...) a coby ukacený chlápek od aut, s rafinovaným zlem uvnitř, se tu vryje do paměti. Vyústění v dialogu mezi hlavní postavou spisovatele a policistou přináší i dost pozoruhodná zastavení nad otázkou zločinu, pomsty a viny. Před pár lety udělené 4 hvězdičky si u mě film obhájil i dnes, nicméně po zopakování obou verzí u mě nadále nad tímto Chabrolem vítězí stejnojmenný argentinský film z roku 1952. [75%] ()
Ve filmu je scéna, kdy se hlavní hrdina vyspí se svedenou ženou a po promilované noci ráno vstanou a pokračují ve vykání a v tak nějak citově odtažitém vzájemném chování. Podobně studený a odtažitý je i celý film, který se dal natočit výrazně angažovaněji a vášnivěji. Samozřejmě téma ztráty dítěte a snaha o odplatu za spáchaný čin funguje, ale nestrhlo mě to a umím si představit úplně jinou verzi příběhu. Ty charaktery jsou až moc násilně polarizované. Viník je až moc ukázkové monstrum a poněkud jiná psychologie a komplikovanější rozhodování by tomuhle snímku jenom prospěly. Celkový dojem: 60 %. ()
Spoilery! Jeden z těch případů, kdy nechápu místní vysoké hodnocení. Ono to není špatné, je to prostě průměrné. Člověk nemá velký problém ztotožnit se s vlastním hrdinou a ani velký problém toužit po smrti pachatele. Divák to má vůbec moc jednoduché. Všechno je tak černobílé. Hlavní hrdina si jde za svou pomstou a hlavní záporák je skutečně takovou "karikaturou zlého člověka", že vůbec není důvod nezabíjet ho. Žádné morální dilema nevyvstává ani, když je na konci zavražděn svým synem. Ten závěr se mi sice moc líbil, ale zas když už se snažíme o nějakou tu psychologii, tak příště prosím pořádně. ()
Reklama