Krkonošské pohádky

Jeden z nejlepších českých pohádkových seriálů vůbec je založen na svérázném, obtížně napodobitelném folklóru osobité severočeské národopisné oblasti, jak ho pojednala významná regionálně zaměřená spisovatelka Marie Kubátová; přivdanou Krkonošankou je podle mých informací i režisérka Věra Jordánová. Krkonošský v tomto ohledu znamená zároveň i tolik co jizerskohorský (geologicky tvoří obě pohoří jeden celek). Trautenberkově postavě jsem vždycky rozuměl jako symbolu normalizačních nomenklatur; jeho hamižná průzračná hloupost ho k tomu přímo předurčovala. Postavy jeho služebných jsou, jaké jsou; jejich útisk jednak odpovídá realitě doby, k níž se vztahují, jednak naivně monarchistickému cítění lidových vrstev. Krakonoš byl považován a je mocná přírodní síla, jakýsi místní všebůh s evidentně předkřesťanskými (patrně keltskými) kořeny. Humor, se kterým toto vlastně ponurá téma bylo autorsky uchopeno, tradiční plebejské švejkovství, které je oživuje, kytice skvostných hereckých výkonů, jež je dotváří (Peterkova kreace je patrně nejlepší příležitostí jeho početné filmografie), to všechno zakládá onu magickou sílu, která k této nejlidovější severočeské lidovosti přitahuje neustále další a další generace dětských diváků všech generací. Mj. proto, že Marie Kubátovou je Boženou Němcovou folklóru a bájesloví někdejšího českého Podkrkonoší a Pojizeří. (05.11.2007)

Zdárný příklad toho, jak komplexní mohou pohádky být. Protože mám z jedné strany Jizerské hory a z druhé Krkonoše, pověsti a povídačky o Krakonošovi jsem slýchával i v reálu. Jejich televizní verze pak patří ke klenotům české pohádkářské školy. Patrně jeden z nejlepších hraných večerníčků co kdy televizní stanice vysílala. Nezapomenutelný František Peterka coby vládce Krkonoš, nenapodobitelný Ilja Prachař jako prevít a paprika v jedný osobě Trautenberk, jedna z životních rolí Hany Maciuchové alias Anče a takřka životní role pro Jardu Satoranského jako Kubu. A nesmím zapomenout na skvělého Zdeňka Řehoře jako naivního a nešikovného hajného. Pro děti skvěle napsané příběhy nesoucí poslání, závěrečná moudra a ponaučení, dětsky vděčné speciální efekty a použití živých zvířátek, kupa legendárních hlášek. Navíc průkopnické využití mobilní telefonní sítě a e-mailu v jednom díky sojce práskačce. I když sem tam se nějaká chybička najde, jako v jednom záběru pozdní střih, nebo prodlevy pózy a k ní příslušného speciálního efektu, ale to tady vůbec nehraje roli. Ač jsou příběhy krátké, jsou trefné, jasně čitelné a na své si nepřijdou jen ti nejmladší, ale takřka všichni, kdo zasednou před televizní obrazovku. Navíc nemůžu opomenout silné sentimentální pouto, které ke Krkonošským pohádkám chovám. Neoddiskutovatelných pět hvězdiček. (18.09.2004)

Říkejte si co chcete, ale mít za souseda všetečného Krakonoše není žádný med. Postupem času jsem si k Trautenberkovi našel cestu, takže se vetřel mezi trojku mých nejobliběnějších záporáků. Poděkovat za to může Iljovi Prachařovi, který se do role tak opřel, že udělal ze svého otloukánka s přehledem nejvýraznější postavu. Bez výborné znělky by byl dojem z večerníčku poloviční. (11.12.2022)

Klasika večerníčkovské tvorby. Jako malý jsem to samozřejmě sledoval s nadšením a i dnes to neztratilo nic ze svého kouzla. Trautenberk byl malý pán, který se chtěl většinou jen najíst. Občas mi ho bylo spíš líto jak mu nikdy nic nevyšlo. Zato sojka práskačka si vesele práská a nikdo jí nikdy nic nevyčte. (11.02.2007)

Pěkné poměry vládly v Podkrkonoší- takhle dokonalý sociální program pro zaměstnance neprosadil ani welfare state. Proč například činí Anče a Kuba Trautenberga soustavně zodpovědným za organizaci a úhradu jejich svatby a zřízení obydlí? Za deset let by se naskytl následující obrázek: každoročně se scházející tripartita ve složení Krakonoš- manželská dvojice- zaměstnavatel by prosadila, že lineárně narůstající počet členů Kubovy rodiny znamená vystěhování Trautenberka do potemnělého, skrovného přístěnku, kde se denně může o hladu modlit za přežití. Na dvoře vřískajících deset potomků, míhajících se mezi ostatní havětí. Ančiny korálky granátky, dar od Krakonoše, by jedno z dětí mělo v uších, druhé v nose, třetí by pastelkou kreslilo Trautenberkovu karikaturu na nádherná kachlová kamna, čtvrté by trhalo sojce pírka a zbylých šest Krakonošovi vousy. Anče s Kubou, v kožiších z muštelky, by prohlíželi kalendář a vybírali jméno pro jedenáctého potomka, kterého by posléze obdržel hajný i s kočárem aby denně urazil vycházkou trasu Vrchlabí- Jilemnice a zpět. A tak by se zde hezky žilo v duchu odborářského sociálního programu do doby, než by jednou zapomněli odebrat hajnému střelnou zbraň. (07.04.2013)