Ray

Vím o tom, že biografických snímků jsou mraky, ale jen ta vyvolená menšina opravdu stojí za to. Příběh Raye Charlese je jeden z nich. I když muziku, která jeho životem prostoupí zrovna v lásce nemám, na okamžik si ji v tomto filmu zamiluji. Jeho příběh je křehký jak domeček z karet. Člověk nikdy neví, co od něj čekat. Samozřejmě jako každá známá slavná postava minulosti prožívá to, čemu by se asi nevyhnul. Nebo se nevyhnul takřka nikdo. Nejlepší na tom, ale je, že se z toho dostal. Z toho všeho. Dokázal nemožné, založil kult a nechal ze sebe udělat legendu. Ray Charles je jedna z mála postav z hudební branže, která si opravdu zaslouží respekt. O to víc respektuji Jamie Foxxe, který se s rolí popral a věřím, že mu nikdy z beder nezmizí. On se s ní zžil, tak neskutečným způsobem, že jsem chvilku před sebou opravdu sledoval slepého herce, který bezmocně poslouchá zvuky okolí. Jak říkám, Ray je jeden z mála opravdu těch fantastických filmů života, které utečou jako voda. Oskara si Jamie zasloužil naprosto oprávněně, když už ne samotný film. Rozhodně na to minimálně měl. Já se musím přiznat, že jsem po prvém shlédnutí filmu byl naprosto unešen a unáším se na té vlně dál a dál... --- Georgia, on my mind (20.01.2008)

Dlouho sem uvažovala mezi 4 a 5, ale biografie sou moje, tak sem sáhla po 5. Ray byl sice klasickym případem muzikanta minulýho (pokračování v tomhle) století, kdy se stal úspěšnym, založil rodinu, získal prachy, ale ničeho si nevážil, tak se tahal s ženskejma a utrácel za drogy. Dopad...jak to vlastně dopad?;) Do toho to tragický dětství. Jak někomu můžou jen tak začít slzet a hnisat oči, až prostě ohluchne? Hrůza. O to víc byl ale cítit Rayův smysl pro prožitek. Vůbec sem ho neznala, ale jeho písničky zná každej, i když jazzu zrovna neholduju. Zato piánu jo! (02.11.2008)

Ray je neinovativnim, ale remeslne velmi zrucne odvedenou praci, ktere bych snad z formalniho hlediska mohl vycist jen do hlavniho pribehu obcas nevhodne zarazovane flashbacky a v jednu chvili i kapku zmatene stridani nekolika casovych rovin. Z hlediska scenare film pokryl v podstate nejzajimavejsi casti Charlesova zivota a po cele dve a pul hodiny ani na chvili nenudi. Naprosto dokonalym je pak ale vykon Jamieho Foxxe, ktery se mi jevi snad jako jediny mozny vitez letosniho Oscara, ale jak znam akademii, muzem se dockat cehokoli - prominte, ale at hraje Di Caprio sebelip, s timhle se to neda srovnavat. Takovou energii vlozenou do postavy a vciteni se do role jsem uz dlouho ve filmu nezazil - bravo. Bohuzel jde ale o film na jedno ci dve skouknuti a to je asi jeho nejvetsi slabina. (15.02.2005)

Jazz neobľubujem. Ray Charles však počas života vystriedal toľko žánrov, že si z jeho tvorby ľahko nájdem to svoje. Vo filme zaznejú všetky jeho superhity, o ktorých všeobecnej obľúbenosti som nepochyboval (po prečítaní niekoľkých komentárov sa moja istota vytratila). V každom prípade tieto superhity (spolu s výborným výkonom Jamieho Foxxa) tvoria piliere filmu. Problémy, ktoré Rayovi spôsobovala slepota, farba kože, finančné pijavice, heroín a prítulné ženy sú v príbehu zastúpené proporcionálne (na rozdiel od I Walk the Line). Prekážala mi však jeho prehnane knísavá, obrnovitá chôdza, ktorá mi pripomenula prehnané pitvorenie sa Dennisa Quaida v Great Balls of Fire. Je však možné, že to bolo autentické a problém spočíva v mojej pamäti. (24.01.2011)

Když tak nad tím přemýšlím, tak Coeni mi s "V nitru Llewyna Davise" úplně zničili možnost užít si tady ty uhlazené na-oscary-aspirující útržkovitě biografické ilustrace - a nutno dodat, že i předtím jsem byla dost skeptická. Vždycky mě totiž nejdřív bude zajímat především hudba a až potom její autor/interpret. A už vůbec mi nejde o správnost životopisných údajů (viz filmy, o kterých píšu na konci), ačkoliv mě vždycky zaráží, jak mystifikačně s emocemi zacházejí filmy, které se vydávají za pravdu. Ale rozhodně za můj záchvat skepse vůči Rayovi nemůžou jenom Coeni, ačkoliv u nich uctívám to, jak nechají písně zaznít v celém rozsahu, nemají potřebu je kouskovat do klipovitých montáží nebo komentováním vysvětlovat a hlavně že je používají jako stylotvorný prvek a ne jako křoví - což mi přijde jako přesný opak toho, co se děje v Rayovi. A jako pozitivní příklad uvádím další hudební (kvazi) biografie, které mi přijdou dobře udělané: Sametová extáze, Beze mě - Šest tváří Boba Dylana a zcela z našich luhů Rok ďábla (+ čestná zmínka Amadeus). Spojnici tvoří dobře zvolené ozvláštňující formální twisty a zejména nadhled vůči portrétovanému fenoménu. Slepý obdiv (pun not intended) nevede nikdy k ničemu skvělému. (07.08.2016)