Ray

Ray by se stal pouhým nudným životopisem jedné legendy, nebýt jednoho Jamieho Foxxe. Klaním se.. O tom, že Charles byl génius snad málokdo pochybuje a i množství zvládnutých hudebních stylů ho řadí jednoznačně na hudební vrchol. Nemusíte být jeho obdivovatelem, stačí se nechat ukolébat jeho hudbou, která asi nejvíce působí při koncertních scénách. Ale i on zažíval životní tragédie – nikoli slepota, ale heroin ho zlomil, Jamie Foxx ale poslepoval všechny emoce do detailů. Životní role.. (08.01.2006)

Rok 2004 se vyznačoval silnou nadprodukcí životopisných filmů. Tenhle se řadí mezi ty nejlepší hlavně díky fenomenálnímu výkonu Jamieho Foxxe, který se během necelého půlroku dostal z pozice téměř neznámého herce do první ligy. Jeden z mála výkonů, kdy jsem rychle zapomněl, že sleduji herce, a sledoval jsem Raye Charlese. Zasloužený Oscar. (02.04.2005)

Když tak nad tím přemýšlím, tak Coeni mi s "V nitru Llewyna Davise" úplně zničili možnost užít si tady ty uhlazené na-oscary-aspirující útržkovitě biografické ilustrace - a nutno dodat, že i předtím jsem byla dost skeptická. Vždycky mě totiž nejdřív bude zajímat především hudba a až potom její autor/interpret. A už vůbec mi nejde o správnost životopisných údajů (viz filmy, o kterých píšu na konci), ačkoliv mě vždycky zaráží, jak mystifikačně s emocemi zacházejí filmy, které se vydávají za pravdu. Ale rozhodně za můj záchvat skepse vůči Rayovi nemůžou jenom Coeni, ačkoliv u nich uctívám to, jak nechají písně zaznít v celém rozsahu, nemají potřebu je kouskovat do klipovitých montáží nebo komentováním vysvětlovat a hlavně že je používají jako stylotvorný prvek a ne jako křoví - což mi přijde jako přesný opak toho, co se děje v Rayovi. A jako pozitivní příklad uvádím další hudební (kvazi) biografie, které mi přijdou dobře udělané: Sametová extáze, Beze mě - Šest tváří Boba Dylana a zcela z našich luhů Rok ďábla (+ čestná zmínka Amadeus). Spojnici tvoří dobře zvolené ozvláštňující formální twisty a zejména nadhled vůči portrétovanému fenoménu. Slepý obdiv (pun not intended) nevede nikdy k ničemu skvělému. (07.08.2016)

Typický příklad pěkně natočeného životopisu, kterému chybí takové to fluidum, jež dělá z biografií soběstačné filmové klenoty schopné obstát i mimo stín "jejich" osobnosti. Ray je sledem klipů k výborné hudbě, prokládaným rutinou ze soukromí slavné osobnosti. Nic co by vybízelo k přemýšlení nebo nedej bože novým pohledům. Dobrý Foxx, Hackford ničím nepřekvapí ani nenaštve, precizní technická stránka, ale jako celek "klasicky životopisně" o ničem - vyjde vcelku na stejno, jestli si o Charlesovi přečtete čtivě napsanou causu v Reflexu nebo si pustíte filmeček. Obojí se záhy vytratí, i když chvíle s ní(m) strávené byly docela fajn. 65% (06.02.2005)

Tradičně pojatý biografický film, stojící převážně na skvěle vykreslené atmosféře Ameriky na přelomu 50. a 60. let, legendární hudbě (Hit the Road Jack) a jednom zcela geniálním výkonu Jamieho Foxxe. Jeho výkon patří mezi takové transformace jako je ta De Nirova v Zuřícím býkovi nebo přeměna Nicole Kidman v Hodinách. Hackfordův životopisný snímek, možná nepatří mezi zrovna ty nejoriginálnější, i tak vás ale zrod legendy rhythm and blues dostane. (01.11.2008)