Pád Třetí říše

Přehrávající řvoun Ganz sice vypadá jako Hitler, ale na dobrý film to nestačí. Po první půlhodině se totiž veškerý dramatický neklid či smutek vedlejších postav začne lehce obehrávat a finální katarze nic napravit nestíhá. Z válečného filmu tak nakonec vykrystalizoval dramatický výlet do historie Německa doprovázený zmateným střihem a pocitem filmové (ne)události, o které se mluvilo jen z tematického principu. (05.05.2006)

Humbuk kolem dalšího německého snímku. Je třeba uznat, že kinematografie našich západních sousedů teď vládne Evropě. Pád Třetí říše si vzal za cíl zmapovat jednání skupiny kolem Adolfa Hitlera v mezní situaci ruského sevření – tedy během posledních hodin před „Vůdcovou“ sebevraždou. Žádných zuřivých bojů se ale nedočkáme, boje se odehrávají mezi jednotlivými nacistickými představiteli, kteří si postupně uvědomují reálnost konce. Bez jakéhokoliv náznaku zodpovědnosti za spáchané zlo kamera přirozeně sbíhá na osobu Adolfa Hitlera, v té době už zbídačené paranoidní trosky. Skleslý, vzteklý, umíněný a především úchvatný Bruno Ganz a naivním mládím poznamenaná osobní sekretářka Traudl Jungeová (hraje ji skvělá Alexandra Maria Lara) jsou kostrou celého příběhu, příběhu, do kterého nepronikne ani paprseček slunečního svitu – pro zajímavost spolu hráli dohromady v již pěti filmech, mj. i v působivém Baader Meinhof Komplexu. A oněch paprsků tam chybí víc.. Ve výsledku rozmáchlá komorní studie bez kýžené katarze.. (07.06.2009)

Jsou filmy, o kterých se píše, že mají nezfilmovatelnou předlohu. Tenhle spadá spíše do kategorie nezfilmovatelné téma. Poslední dny Hitlera zfilmované tak, že v nich Vůdce hraje jednu z hlavních rolí, to už chce hodně odvahy. V případě německé realizace i obrovskou dávku upřímné sebereflexe, kterou bychom jí my mohli jen tiše závidět. Ale hodnotí se film, ne záměr. A ten určitě není bez chyby. Opravdu by neškodilo ho trochu prostříhat. Dívat se třetinu filmu na sebevraždy německého důstojnictva přeci jen omrzí a někdo, kdo se trochu orientuje v historii 2. svět války, tam také příliš nového nenajde. Znát je i Evropský rozpočet s exteriéry jedné a té samé ulice. Na druhou stranu jako drama postavené na hereckých výkonech a silném tématu výborné. Četl jsem, že film zlidšťuje Hitlera. Film sám o sobě svými prostředky by dokázal zlidštit i satana, kdyby to šlo. Zvláště ve srovnání s Goebblesem vychází Vůdce jako ubohý vyšinutý stařík. Hodně udělala své i jedna z prvních scén - přijímání sekretářky. Ale jen na první pohled. Kdo bude nad filmem trochu peřmýšlet, najde tam jeho zrůdnosti přesně v té podobě, ve které dokázaly uhranout německý národ. A které dokáží zapustit kořeny i dnes. (12.06.2005)

Pro člověka, kterého dějepis nezajímá a plete si Husáka s Hitlerem určitě záslužný a zajímavý počin, pro člověka se zájmem o historii obrazově skromná výpověď, která nepřináší žádné zásadní nové informace a tolik tiskem proklamovaný kontroverzní pohled na jednu lidskou stvůru už vůbec ne. Každopádně herecké výkony byly vynikající, včetně Bruno Ganze, jehož role přímo sváděla k přehrávání, což se tak naštěstí nestalo. Celkově bych to viděl tak na tři a půl *, vzhledem k vysokým očekáváním zaokrouhleno tentokrát dolů. (27.11.2005)

Jediným negativem filmu "Der Untergang" je jeho formální stránka. Nejedná se o negativum klíčové a fatální, jak se někteří "vždycky musim psát něco jiného než druzí" recenzenti snaží ve svých rozborech doložit (že, pane Šafránku...). Režisér i scénáristé zvolili pro jako hlavní vypravěčskou perspektivu "dokumentární odstup" od děje a naopak velice expresivní přístup k atmosféře. Výsledkem je, že dialogy působí strohým a nestylizovaným dojmem, zatímco dusivá atmosféra bunkru je hojně a působivě dokreslováno zvukovými efekty (ticho vs. dunění), kamerou (která se hodně lepí na postavy a podporuje klaustrofobický a bezvýchodný dojem) i střihem (spojování iluze interiérů s naturalismem v exteriérech). Zatímco expresivní složka filmu funguje na výbornou, ona dokumentárnost má tendence sklouzávat do přílišné polopatičnosti, mnohoslovnosti a nudně větvených dialogů, které určitou repetitivností berou filmu spád. Nijak fatálně, ovšem. Velice se osvědčilo i zavedení "druhotného" vypravěče v podobě Traudl Jungové, která zprostředkovává civilní pohled na ikony Třetí říše – onen civilní pohled, který je ve své naivitě a zaslepenosti snad nejtragičtějším rysem filmu. A dokumentaristický dovětek Jungové ho jen pointuje ve vší nahotě "... měla jsem se víc zajímat..." Mrazivé završení jedné z linií. Jenže "Der Untergang" má linií více a nutno přiznat, že všechny dokázal režisér Oliver Hirschbiegel ztvárnit s jistotou a přesvědčivostí. Výsledkem je snímek syrový atmosférou, dráždící otázkami (které si divák musí zodpovědět sám) a deptající tím, že nic nezastírá ubohými vějičkami heroického patosu. Německá kinematografie úspěšně složila státnici z poválečné dospělosti... (21.01.2006)