Moonage Daydream

Pro mě osobně byl David Bowie fascinující, inspirující, podnětná bytost, která mě dokonale okouzlila, zajímala, bavila i ve formách, které mě až tak nebavily, ovšem to, co mi sedlo, mi sedlo na max. Film je dělaný pro mě, Neználky asi až tak oslovit nedokáže, David by byl spokojený. Audiovizuální zážitek pro náročného fanouška všech Bowieho podob. Člověk má chuť malovat, sochat, tančit, zpívat, hrát, žít! (21.09.2022)

Davida Bowieho považuji  za největšího zpěváka a hudební osobnost, co kdy chodila po našem vesmíru. On sám je pro mě obrovským vzorem a mám ho velice rád. Jeho hudba mě provází již několik let a jeho poslední album Blackstar je pro mě nepřekonatelným a nejlepším hudebním počinem 21. století. Ano, splnil jsem si divácký sen! Moonage Daydream - pro mě nejočekávanější film roku - byl přesně tím, co jsem chtěl vidět. Krásnou ódou na Ziggyho, Aladina a hlavně Davida samotného. Chápu, že LSD liquidní videa nemusí být pro všechny. Chápu, že každému nemusí sedět takováto forma vypravování, ale k Davidovi to prostě tak nějak patří. Vystihlo jej to tak, jaký on byl. Umělec s velkým U. Přesně takový film by si David přál. Byla to Vesmírná Odysea Davida Bowieho! (12.11.2022)

Kakofonické leporelo psychedelických výjevů občas kakofonického hudebníka, který se z obskurních klubů jakousi hrátkou osudu dostal na velká pódia. Dokument je odpovědi na otázku "jaké to je frčet na LSD?". Takovéto. Problém je, že pokud člověk není skalním fandou a je střízlivý, tak se to dá těžko vydržet. (07.02.2024)

Asi nejsilnější zážitek letošního MFFKV, film od kterého jsem neměl žádné očekávání a vlastně jsem se na projekci objevil skoro náhodou, ale ve chvíli kdy nás uvaděči u vstupu zastavili, abychom vydrželi, že se lehce protáhla zvuková zkouška, měl film mou plnou pozornost, což se nedá říct o půlce sálu, která v pokročilou večerní hodinu odpovídající možná tak Bowieho skutečnému vystoupení někde v Berlíně v roce 1978, spala se zlomenou hlavou o sedačku. Čas projekce však nutně nemusel být na škodu, jelikož se nejedná o žádný nudný životopisný dokument, ale o jakousi audiovizuální zkušenost fenoménu David Bowie jako takovou. Film je psychadelickou experimentální koláží sestávající ze série dobových rozhovorů, záznamů z koncertů, ale i citátů a intelektuálních referencí od buddhismu přes Nietzscheho k Burroughsovi, v neposlední řadě se v tomto barevném pelmelu objevuje i mnoho filmových odkazů (na Langa, Buňuela Bergmana, Felliniho a další), jež jakoby spíše pro sebe do něj ukryl režisér Brett Morgen. Filmaři nám tak zprostředkovávají naprosto jinou zkušenost filmu o umělci, která může být pro mnohé neuvěřitelnou nudou, ale pro fanoušky jednoho z největších popkulturních géniů 20. století, kteří jsou mladší generace a neměli to šestí zažít živé vystoupení, se jedná o naprosté hudební i duchovní orgie v nichž jejich srdce plesá blahem. Zajímavé že s touto přelomovou formou dokumentárního filmu se snímek objevuje na světových plátnech paralelně s Luhrmannovým Elvisem, jež je taktéž překvapivě perfektním (ne)biografickým filmem, který v rámci svého žánru na poli fikčního hraného filmu nemá obdoby. Se svou postmoderní pompézností jsou tak oba dva filmy skvělými originálními počiny a nádhernou poctou slavným hudebníkům. (11.07.2022)

Já kretén jsem si sednul doprostřed řady, takže mi bylo v průběhu nesoudné stopáže téhle vyhoněné zhůvěřilosti blbé zvednou se a odejít, abych tak rušil okolo sedící fanoušky, kteří si to patrně užívali o poznání víc než já. A spát se moc nedalo, protože to řvalo jak kráva. Smutný smajlík. Každopádně, poučení je jasné, nechodit propříště na dokumentární experience snímky o umělcích, kteří mi nijak neimponují. (56th KVIFF) (10.07.2022)