Režie:
Jiří SlavíčekKamera:
Karel DeglHudba:
E. F. BurianHrají:
Otakar Dadák, Jiří Vršťala, Ota Sklenčka, František Kreuzmann st., Vladimír Hlavatý, Vítězslav Boček, Josef Beyvl, J. O. Martin, Vladimír Šmeral (více)Obsahy(1)
Do české obce Sluky přijede nový majitel panství, obrst Konrád Ritter von Schiess. Z jeho příkazu mají být obyvatelé vesnice vystěhováni a smí zde zůstat jen 30 rodin, které se přihlásí na práci na panství. Správce panství, Karel Prokeš, se marně snaží opatřit pro obrsta pracovní síly. Obyvatelé obce odmítají pracovat na panství; jejich solidaritu ještě utvrdila smrt Vaška Zahrádky, kterého Karel udal gestapu. Karel chce znovu získat obrstovu důvěru. Proto donutí svého otce, hajného Prokeše, aby jej zavedl do úkrytu Ondry Bašuse, pronásledovaného gestapem, protože odmítl prodat chalupu obrstovi. Hajný Prokeš zavede úmyslně svého syna na poškozenou lávku a oba se zřítí do Mordové rokle. (Filmový přehled)
(více)Recenze (31)
Český celovečerní film „Mordová rokle" námětově čerpá z divadelní hry Miloslava Stehlíka. Děj příběhu se odehrává za nacistické okupace naší republiky v době, kdy probíhá gigantický boj o Stalingrad. Nacisté se tehdy cítili pány Evropy. Z českých obcí dělali střelnice pro nacistickou wehrmacht a zkrachované „hrdiny" z východní fronty odměňovali na úkor českého lidu. Také obec Sluky byla dána jako odměna nacistickému obrstovi a obyvatelům bylo přikázáno buď pracovat pro nového majitele panství, nebo se vystěhovat. Obyvatelé obce volili druhou možnost. Nepomohly sliby ani hrozby nacistického přisluhovače a zrádce Karla, nového správce panství. Nepomohl také teror gestapa proti uvědomělým českým bojovníkům. Všechny obyvatele sílily zprávy moskevského rozhlasového vysílání o neúspěších nacistů v Sovětském svazu a zejména zpráva o jejich zdrcující porážce u Stalingradu. Film celkem dobře vystihuje tíživou atmosféru života v okupované vesnici. Filmový přehled 22/1952 ()
"Konečně, každý člověk v rozhodném okamžiku musí uvést své ideály na správnu míru, ne?" Obyvatelia dediny počas druhej svetovej dúfajú v koniec vojny, schovávajú raneného komunistu, počúvajú v rádiu správy z druhej strany barikády a volia medzi kolaboráciou s novým nacistickým majiteľom statku alebo vyvlastnením a odsťahovaním. Ako to už v ťažkých časoch býva, prejavujú sa charaktery, rozvracajú rodiny a konajú rozhodné činy. "Jakto, že tě oberst udělal správcem?" "Protože jsem schopný!" "Všeho?" Akcie tu veľa nie je, na to že sa jedná o film z vojnového obdobia, ale celková stiesnená atmosféra sa hodne vydarila, vyvažujú ju optimistické reči o nových povojnových poriadkoch. Za štyri nedobrovoľné úpravy frizúry. "Slyšelas, že říkali něco o konci? Až Moskva řekne konec, tak bude. Pro nacisty!" ()
Nechápem nízke hodnotenie. Výborná dráma z vojnového obdobia, kde sa krásne vykresľujú jednotlivé charaktery obyvateľov dediny, kde niektorí sú ochotní kolaborovať s nacistami, no väčšina sa rozhodne im postaviť a vyvrcholí to, keď proti sebe stoja otec a syn. Síce menej známi herci a chýbal tu nejaký výraznejší predstaviteľ, ktorý by to potiahol, ale príbeh a atmosféra to dokázali dostatočne vynahradiť. 70% ()
Název zní strašlivě dramaticky, ale děj je až na pár momentů dost nudný a postavy přesně podle šablony. To, že se tam skoro všichni jmenují Pepík nebo Vašík, mě zabavilo jen na chvíli. Ty skvělé exteriéry se měly víc využít a ne pořád sedět ve světnici a ladit rádio. Obzvláště otravné jsou heslovité dialogy ("Celej svět se chystá, ale jen Rusové bojujou!" "Dej jim traktory, dej jim půdu, (...), a uděláš z nich lidi!"). ()
Oč méně je "Mordová rokle" zábavná, o to více je dobově tezovitá a svoje propagandistické poslání nezapře. Pro mne osobně má tento film zvláštní příchuť. V komparsu, coby voják základní vojenské služby, si zde v jedné z německých uniforem zahrál i můj dědeček. Pochází z vesnice Skořice, jeho manželka, matka mého (tehdy ročního) otce pocházela z nedaleké, dnes již neexistující vísky Kolvín, ležící v dnešním vojenském výcvikovém prostoru Brdy. Stejně jako ze vsi z "Mordové rokle" si za války němečtí okupanti rozhodli zřídit na katastru Kolvína (a rovněž sousedních vesnic Padrtě a Záběhlé) vojenskou střelnici. Obyvatelstvo se muselo vystěhovat - jejich hospodářství od nich byla vykoupena za poměrně korektních podmínek za tržní cenu. Po válce se občané do svých domovů vrátili, můj otec prožil v Kolvíně první léta svého života. V roce 1952 se však tehdejší vláda rozhodla, že dané území je pro vojenský výcvik ideální, obyvatelstvo všech tří vesnic znovu, tentokrát již definitivně vysídlila a za jejich domovy jim pod hrozbou vyvlastnění zaplatila směšné sumy na vázané vklady o které přišli následujícího roku díky měně. Tolik pro ilustraci dobových souvislostí vzniku snímku, na jehož natáčení můj děda dodnes vzpomíná... ()
Reklama