Reklama

Reklama

Božské děti

  • Írán Bacheha-Ye aseman (více)

Obsahy(1)

Rodina malé Zahry a Aliho je tak chudá, že děti mají každý po jednom páru bot. Zahřiny střevíce byly už tak sešlapané, že musely k ševci. Ali sestřiny botky sice vyzvedne, jenže cestou je nešťastnou náhodou ztratí. Uvědomit si dosah takové ztráty pro dvě chudé íránské děti je pro nás, zhýčkané Středoevropany, velmi těžké. Do školy musí oba v něčem chodit a ve škole dokonce sportovat. Otec peníze na nové nemá a maminka je nemocná. Přiznat se ke ztrátě rodičům by nikam nevedlo. Co si počnou? Spásný nápad dělit se o Aliho kecky se sice zdá jako momentální řešení, ale jen na chvíli. A Ali to ví. Musí se o svou sestru postarat. Ale jak? (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (247)

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Bachecha-Ye aseman neboli Božské děti je film iránského režiséra Majida Majidiho, který dokazuje, že i kolem zdánlivě triviální situace se může roztočit velmi silný příběh. Ono slovo zdánlivě dává smysl především díky tomu, že obyvateli České republiky nebo obyvateli jiné vyspělejší země se prostě může stát situace kolem jednoho ztraceného páru bot zcela zbytečně zveličena. Jenomže jak už bylo řečeno se film odehrává v Iránu a především v prostředí chudé spodiny, přičemž částka utracena za nové boty pro ně znamená vyhození výrazné částky rodinného rozpočtu. To většina z nás, která nosí drahé oblečení, vlastní vše možné a bydlí v rozhodně slušnějších podmínkách, než průměrná chudá rodina v Iránu rozhodně není na poprvé schopen pochopit. Božské děti ale mohou v tomhle ohledu nejen českému divákovi naznačit, jak takový život funguje. Majidiho film dostal v roce 1999 nominaci na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film a já si dovolím tvrdit proč tomu tak je. V kategorii nejlepší zahraniční film krom kvality totiž především podle mě záleží na tom jak mimo svojí domovskou zemi dokáže tento film zapůsobit a přesáhnout svou domovinu. Důkazem tomu může být třeba loňský Parazit, který to dokonce rovnou dotáhl i za cenu na Nejlepší film celkově. Božské děti se sice odehrávají v prostředí Iránu a hodně se tak ve filmu poznají právě obyvatelé Iránu, právě pro diváky, kteří si ale žijí rozhodně lépe než v Iráku může tento film fungovat a dá se o něm díky tomu říct, že má skutečný přesah. Hlavními hrdiny filmu jsou sourozenci Ali a Zahra Mándegárovi. Alimu je 9 let, Zahře 7. Vyrůstají v chudých podmínkách, jejich rodina dluží za nájem i potraviny, matka onemocněla a oni jí proto musejí krom domácích prací pomáhat i s mladším sourozencem a otec tvrdě pracuje i přesto, že rodinu jakž takž uživí. Celý kolotoč zápletky se poté stočí kolem toho, že poté co Ali opraví boty své sestry o ně následně přijde. Následně tak musí sourozenci ututlat, že sestra boty nemá a dochází tak k tomu, že se sourozenecký pár musí dělit Aliho tenisky. Celý jejich plán tak probíhá tak, že Zahra vždy odejde do školy, následně se vždy setkají, Zahra odevzdá své tenisky zpět bratrovi a ten zase utíká do své školy. Samo sebou ale vše není tak jednoduché a dojde k několika komplikacím. Hlavní je fakt, že mezi sourozenci je zcela jasné pouto. Občas se do sebe sice pouští, jinak je ale jasně vidět, že jednomu na druhém skutečně záleží. Dalo by se na první pohled říct, že prioritou je nedostat výprask od otce, zároveň je ale skutečně vidět a poznat, že sourozencům na sobě záleží. A ten film nám to nemusí v dialozích říct, nejlépe se totiž emoce prodávají tak, že ty emoce mezi sebou vidíme. A my skutečně vidíme, že sourozencům na sobě navzájem záleží. Majidi na 80-minutové délce vystavěl parádně odsýpající vyprávění, které ideálně funguje a střídá různé emoce a napětí. Například scéna kdy jedna teniska vypadne Zahře do stoky a ona se za ní žene by se v klidu mohla brát za jistou formu akční scény, která má dobré tempo, parádní prostřihy a u diváka způsobuje to, že skutečně začíná holčičce fandit aby pro botu doběhla, zároveň si tím ale není jistý a je tak napjatý jako ona postava, která se právě pro botu žene. Vše funguje především díky tomu, že pár dětských herců Amir Farrokh Hashemian a Bahare Seddiqi je dvojka sympatických dětských herců, kteří prodávají veškeré emoce velmi přirozeně. Především smutné brečící oči Hashemiana, který skutečně prodává roli chlapce, který si svým způsobem uvědomuje svou chybu a snaží se jí odčinit, co to jde. Důkazem je fakt, že jakmile se Ali dozví o soutěži v běhu tak o ní nemá zájem do doby, že by v případě 3. místa v soutěži mohl získat vytoužené nové boty pro sestru. Ali se skutečně do soutěže zapojí a i když jeho naděje ze začátku nejsou zrovna velké, nakonec se díky myšlenkám na svou sestru vzpamatuje a zlepší svůj výkon. Bohužel ale tak, že nedoběhne jako třetí ale rovnou jako první! V normálním případě by následoval jasný happy end, krásně vyvrcholený příběh outsidera, který si doběhl pro zlato a odběhl do západu slunce. Jenže tohle není ten případ. Pro Aliho znamenala výhra prohru a té se nedočkal. Je oslavován svými učiteli, stává se hvězdou místních novin, jenomže on má jen oči v slzách. Tohle on totiž nechtěl. Je to zvláštní pocit, když se s hrdinou neradujete z výhry, zde to ale dává totální smysl, protože výhra je tu skutečně prohrou. Ali zde neskončí jako hrdina, který zachránil den, skončí jako chlapec, který se o to pokusil, svůj výkon ale až příliš přehnal a doplatil na to. V rámci tohoto mají Božské děti pro našeho hlavního hrdinu nepříliš příjemné zakončení. Pokud tedy uvážíme fakt, že zrovna neví, že otec koupil nové boty nejen pro jeho sestru ale i pro něj samotného! O vztahu Aliho a jeho otce by se taky dala vést krátká řeč. O jeho otci zpočátku nemusíme mít extra příjemné smyšlení, protože hned v první scéně se představí jako muž, který seřve svojí ženu za to, že se postavila místnímu správci a svého 9-letého syna za to, že se své matky nezastal. Jak ale časem s otcem trávíme víc času, uvědomujeme si, že svou rodinu skutečně miluje a na jeho chování se dost pravděpodobně projevují jeho podmínky a fakt, že není schopen své rodině dopřát to co by si zasloužila. Výlet Aliho a jeho otce do města a snaha o to přivydělat si peníze jako zahradníci je krásná ukázka toho jak se zde představuje konfrontace nižší vrstvy Iránu s tou vyšší. Otec a syn objíždějí dům od domu a hledají možnost přivýdělku, všichni ale tuto možnost odmítají. To až poté Ali a jeho otec narazí na šlechetného staršího muže s jeho malým vnukem. Sám otec je překvapen mužovou finanční vysokou odměnou a především milým chováním, protože na tohle chování od bohatších obyvatel není zvyklý. Je to zcela jasně poznat na reakci v otcově tváři, který najednou začne mít pocit, že by mohlo být líp a mohl by pro svou rodinu připravit lepší podmínky. Otec je tak v rámci možností skutečně komplexní postava, kterou by nebylo moudré soudit hned po prvním společně stráveném obrazu s divákem. Božské děti mají strašný přesah a jsou skutečně silným zážitkem, který by měli vidět především lidé, kteří si pořád stěžují na vše kolem možné. Ve školách by se dost možná měl pouštět také, z principu aby děcka věděli, že se mají pořád až most dobře (ne, že by to většina nevěděla ale je jim to jedno…..). Jedinou výtku, kterou bych možná na Božské děti směřoval je fakt, že bych s Alim a Zahrou klidně strávil nějaký ten čas navíc a že bych ho vlastně nemusel vidět v brzké době znova. Zanechal ale ve mně hodně silné emoce a v rámci možností je výrazný a důležitý určitě. Už jen kvůli tomu na první pohled neviditelnému přesahu… () (méně) (více)

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

Tyhle íránské filmy pro děti a mládež mě snad neomrzí. Božské děti jsou naplněné emocemi a silnou empatií dvou sourozenců. Přestože Majidi několikrát zaměří detail záběru na plačící dítě, až tím jemně balancuje na hraně citového vydírání, naštěstí tu hranu nikdy nepřekročí a s realismem této tvorbě vlastním se pokaždé citlivě vrátí do atmosféry každodenního chodu malého íránského městečka. V protikladu ke spřízněným filmům od Abbase Kiarostamiho (Kde je dům mého přítele?) mě tu zaujalo právě i nahlédnutí do odlišných reálií a oproti vesnici zde do městského prostředí, v němž lze i mezi dvěma od pohledu téměř zaměnitelnými žačkami vnímat výrazné sociálné rozdíly. Nesmírně zajímavé jsou vedlejší postavy dospělých, ať už tatínek-zahradník, obuvník nebo učitel se školníkem... každá z nich je tu totiž součástí alespoň jedné dobře vymyšlené příhody s pointou. A přestože jsem chvílemi vnímal Božské děti sice jako skvělý, ale současně možná lehce zaměnitelný dětský film z Íránu, od rozjezdu běžeckého závodu a následného vyvrcholení s výsledkem dvojího protichodného významu jsem o výjimečnosti právě viděného v žádném případě nepochyboval. Jo, takhle vypadají a fungují silné filmové zážitky. [90%] ()

Reklama

Aidan 

všechny recenze uživatele

Na tomhle filmu je zvláště pozoruhodné, jak je zábavný a napínavý při naprosté absenci záporných hrdinů. Zdrojem napínavosti a neviditelným padouchem je tu snad jen chudoba, ale i ona je dvojznačná... je pro Aliho a jeho blízké příčinou problémů a zároveň tou, která tříbí jejich charaktery k lásce, nezištnosti, k většímu dobru. Snímek má přitom daleko jak ke kýčovitému velebení "ušlechtilé prostoty chudých" tak ke řvavé obžalobě bohatých. Je to laskavé, smutné i vtipné a hlavně velmi lidské. ()

PogoJoe 

všechny recenze uživatele

Tenhle film se měl spíš jmenovat "Sneakers". K jeho shlédnutí mě nalákalo vysoké hodnocení zde na CSFD a skutečnost, že se jedná o snímek z filmově netypické země. To slibovalo jistou dávku neotřelosti a originálnosti. Musím potvrdit, že v tomto ohledu mě tahle v mnohém až absurdní komedie o ztracených botách a událostech na tuto újmu navazujících, vrcholících napínavým závodem, opravdu nezklamala. Vystupující dvojice dětských sourozenců zde podává tak bezprostřední, opravdový a dojímavý výkon, který ve spojení s prostředím tak odlišným od toho, co známe my, "civilizovaní" lidé, vytváří velice zajímavý filmový zážitek. Doporučuji! ()

hygienik 

všechny recenze uživatele

Filmy zo stredného východu sa mi zdajú šablonovito robené a tým pádom už opozerané. Stavajú na 1. pre západniara neopozeranom prostredí 2. intímnej osobnej dráme (kameňovanie, nášľapné míny, medzietnická nenaplnená láska, tu strata topánok), 3. na slabom hrdinovi s ktorým divák súcití (ženy, deti). Tie filmy samy osebe sú dobré, ale po piatich kúskoch sa vám táto filmová kuchyňa už preje. ()

Galerie (4)

Zajímavosti (10)

  • Film distribuovala společnost Miramax. (classic)
  • Natáčelo se v Teheránu (Írán). (Varan)
  • Film měl v USA premiéru 22. ledna 1999 a v amerických pokladnách vydělal 933 933 dolarů. Celosvětová tržba činila 1 628 579 dolarů. (classic)

Reklama

Reklama