Camille Claudelová

Po shlédnutí filmu z roku 2013, který se mi moc líbil, bylo už téměř (vnitřní) povinností podívat se na film natočený o čtvrt století před ním. A dalším, neméně mocným popudem byl gudaulinův komentář a jeho hodnocení. Nicméně tento poměrně dlouhý film, který přitom tepá zběsilým rytmem (jako v Camille v horečce), se mi líbil také (zde neříkám už "moc" - i když tři hvězdy jsou minimum). Podobně jako gudaulin mám pocit, že tu něco nehrálo, ani ne tak, že bylo něco nedotaženo (pěkná fotografie, snad bych měl říct kamera / příběh spíš deklarativní, i když i divák si v něm může najít místo, a pokud je poučen, najde si v něm i spoustu záchytných bodů / herecké výkony standardně dobré), spíš přetaženo (především city jsou zde povýšeny na afekty, a jsou podávány sice na skvělém talíři, ale bez vidličky a nože) / pokud byl záběr tak široký, mohl se režisér více věnovat Camillinu dílu). A nakonec hamletovská otázka: Byla Camille blázen čili nic? Zřejmě ano, ale vždyť jím byl i sám Hamlet, tak proč se ptát. Nadaní a obecně známí blázni jsou na tom vždycky hůř než ti prostí - těm se pak říká jurodiví a běžně pobíhají mezi námi. (17.11.2016)

Roztržená múza v nekontrolovatelné nadvládě sžíravě vzdychající naléhavosti. Lidská touha, sny, pohrdání i rivalita na schodišti ornamentů umělecké mentality. Skulptury jako apoteóza vášní, jako spáleniště citů. Citů ubodaných pod spodničkou prostorové imaginace. Viněta duše umělkyně v šantánu běsů, rozpuštěna v mystickém prachu odosobnění, tulácké píli a odříkání. Těla svázaná vlastní tyranií, blízká metabolismu žalu. Jen protest a ponížení rvoucí tvář talentu. Opájení, bída, rozčarování, hořkost, labilita, tiché výkřiky vytesané do soch nehybných, mlčících, vše pozorujících, živoucích mement vlastního zhroucení. Kompliment vnitřního úspěchu, tam ve světě nechtěný. Libreto vlastního pozvání ctižádosti, mrzutost z nedokončeného očekávání a neopětovaného uznání. Umění, které povznáší, umění, které je prosté opěvovaní, tryská osamělou bolestí, nejistou přítomností. Nekonečná genialita umu lapená v mýtu etue, který v(y)klouzl do/z paměti. Umělecké dílo, které hledí, prochází, rozprašuje a zachycuje náladu hybnosti "zastavených" nářků. (28.11.2014)

Umělecký svět plný krásy se postupem času mění ve svět ponurý. Být geniální neznamená být šťastný. Camille je toho důkazem, měla dar od boha, jen nechtěla ve být stínu Rodina, kterého milovala a nenáviděla zároveň. Postupně jí to ubíjelo až se zbláznila. Fantastický výkon Isabelle Adjani, film stojí za to vidět už jen k vůli ní. (26.11.2013)

možná se to mělo jmenovat spíš Camille Claudell a Auguste Rodin, protože se film soustředí zejména na jejich vztah a vliv, který na sebe oba měli...ale to je tak jediná, zcela nepatrná výhrada, kterou můžu k tomuhle filmu vznést...jinak herecké výkony obou hlavních představitelů byly strhující, hudba působivá...a to, jak občas (zejména při jejich poslední hádce v Camillině ateliéru) hrály důležitou mimoslovní roli i sochy, stojící němě mezi nimi... (21.08.2011)

----- "Jak jsi věděla, že v té bílé skále jsou lidé ?"----- Maličko nevyrovnané a nesouvislé, zato nadprůměrně emotivní. Příběh o vášni a žáru, o chladu a zmaru ... o svobodě a inspiraci, o otroctví a rezignaci ... o víře a odhodlání, o prázdnotě a odcizení. Protože to všechno může být láska ... i umění, které pracuje s citem pro kámen - pro kámen bez citu. Možná se poučíte - a nebo si jen potvrdíte, že umělecké nadání nemusí být vždycky výhrou, neboť jím obdaření jedinci bývají často citliví - tudíž i labilní, jejich tvůrčí práce mnohdy není radostná ani povznášející ... a jejím výsledkům se pokaždé nedostane odpovídajícího ocenění a uznání. (28.11.2014)