Volba zbraní

Vyspal se s dívkou, která byla fajn, ale dál se o ni nezajímal. Ani o dcerku. Ale když maminka skočila pod vlak, rozleželo se mu to v hlavě. Utekl z vězení, zabil dva policisty, které zabít nemusel, a jednoho syčáka, což asi musel. Při pokusu o zatčení v sebeobraně střílel po ošklivé policii. Aby měl na hračky pro dceru, vyloupil benzínku a banku, přičemž byl zbaběle postřelen ochrankou. --- Ach, jaká to jímavá postava, jaký osud! Jakkoli hluboko se noříme do jejího nitra, jen stěží nacházíme uspokojivé odpovědi. Byl obětí? Nebo snad zločincem? Či jen tak nešťastně bloudil životem? Proč se do toho policie tak urputně a necitlivě míchala? Každopádně je to smutné... --- Pokud jde o mě, nepřipadá mi smutný ten příběh, nýbrž mravní relativismus, kterým je nasáklý. Svět je vážně popletený, když pohnut a zadumán řeší takové... nic. (21.03.2013)

Pečovat ráčili každý o svou růži, ale není bez trnů, neschová se, cesta osudu. Špatná volba strany trefila nejvyšší cenu lidských priorit. Zhasla urozenost paní Kateřiny. Zbrklá střela nezabránila, zasáhla srdce domova jeho lordstva, páně Montandova, a Gérard Depardieu - to je vyjukané, toulající se štěně, co si tlapky umazalo od červené, nežádoucí krve. (16.10.2017)

Výborná a nekompromisní francouzská škola akčního kriminálního filmu. Hrdiny tu pak jako obvykle nejsou lidé obyčejní, ale grázlové a policajti. Čestní, bezskrupulózní, ambiciózní, poctiví, zkažení, milující, stateční, zbabělí a mohl bych pokračovat.  A je jedno ke komu si daný přívlastek přilepíte.  Corneau nepředstavuje černobílé a šablonovité hrdiny, ale složité charaktery, jež si sympatie diváka získávají (nebo je ztrácejí) postupně.  Depardieu jako mladý cholerický bouřlivák, který nejde pro ránu ani výstřel daleko, nicméně  pod maskou drsňáka se celou dobu skrývá milující otec a vlastně velmi čestný muž.  Montand,  bývalý mistr zločinu, avšak už unavený honbou za dalším "dobrodružstvím", chce svůj klid a dožít spokojeně život se svou milovanou ženou. Okolnosti jej však donutí oprášit staré zvyky a  co se v mládí naučíš...  Galabru a Lanvin, střet starého a mladého, zkušenost versus ambice. Zatímco jeden už dávno ví, že rybář je vždycky trochu cítit bahnem, tak druhý svou dychtivostí způsobí tragédii.  Výborné ve všech ohledech, Depardieu pak na sebe  strhává pozornost největší a jeho choleričnost skvěle kontrastuje s vyrovnaným klidem Montandovým.    Jejich střet však odhalí, kým oba ve skutečnosti jsou a že se vlastně od sebe příliš neliší.  A zrcadlově se totéž odehrává na druhé straně zákona i Galabru a Lanvin se dočkají svého "rozhřešení".  Otec a syn, mladší a starší verze téhož člověka? To nechť si každý přebere sám, já sazím plnou palbu. (14.11.2022)

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy cítila u filmu takovou úzkost a strach. Gérard Depardieu tady předvádí něco tak neuvěřitelnýho, že pro to snad ani neexistuje pojmenování. To není hraní, to je život a opravdovost v každym pohledu a pohybu. Ať si utekl z vězení, ať udělal cokoli, celou dobu vidíte, že je to jen mladej kluk, se kterym si osud pěkně krutě pohrál. Jediný, co chce, je žít a cítit volnost a místo toho se zaplítá do čim dál větších průserů. Vždycky, když se mu na tváři objevil ten klukovskej úsměv, brečela jsem radostí, že se s tim popral a bude to dobrý... A pak dostal další ránu a já cítila tak obrovskou bezmoc, že s tim nemůžu nic udělat, že tam nemůžu vlítnout a odtáhnout ho do nějakýho jinýho světa. Tohle bolelo. Hodně bolelo. (18.02.2010)

Námět jako kdyby vypadl z pera José Giovanniho, Corneau se pokusil snímku dát téměř Melvillovskou pomalost, což sice nevyšlo na 100%, ale chybělo tomu málo. Pomalejší rozjezd je kompenzován téměř zběsilým tempem závěru. Jen je škoda, že tou dobou již nežil François de Roubaix, jeho hudba by k filmu seděla určitě mnohem lépe. Hovořit o výkonu Montanda snad ani nemá cenu, že byl vynikající, zde zmínili mnozí jiní. Ale ráda bych vyzdvihla práci Michela Galabru, který podal svůj snad životní výkon, byť jeho komisař rozhodně nebyl hlavní postavou příběhu. (13.04.2013)