Otec a otec

Co by člověk dělal, kdyby neexistovala sedmdesátá a osmdesátá filmová léta ve Francii, kde se rodila jedna komedie za druhou prošlapaná mezi kriminálními peckami. Vždyť to by tu dobu musel akorát každý obrečet. Nejhezčí na tom je, že ty filmy dělají radost i v dnešní době, třicet let po době, co je Frantíci natočili. A to je na tom to opravdu krásný. (12.11.2012)

Kdybych měl vybrat po Blbci k večeři svůj nejoblíbenější film od mistra Vebera (a pominout Může z Acapulca, kde se podílel jen na původní verzi a nechal se vyškrnout z titulků), váhavě bych vybral asi právě Otce a otce, který možná ještě kapánek (ale je to vážně těžké.:D) překonává předchozí srdcovkovou spoluprací Depardieua+Richarda+Vebera Kopyto (a Hračku...a Blondýny...ach je to těžké, tolik srdcovek.:D) Když se ztratí puberťák Tristan a pravý otec je bábovka, vzpomene si matka, že tehdy chodila ještě se dvěma chlapci. Na scénu tedy přichází investigativní novinář, drsňák a rváč Lucas....a citlivý na deprese trpící opuštný  Pignon žijící s matkou, neúspěšně pachájící sebevraždy...Je to také první postava, kterou kdy Veber jako Pignona pojmenoval....a musím říct, že to je vedle Pignona z Blbce určitě můj nejoblíbenější Pignon a rozhodně jedna z mých nejoblíbenějších postav Pierra Richarda. Tohoto plachého, milého poetického pána si prostě nejde nezamilovat. Kdekdo v sobě asi má kus citlivého Pignona. Ale zároveň śe mu ani nejde nesmát  a výrazy Pierra při pláči nebo na potvoru propuklém smíchu jsou prostě k nezaplacení (:D)  Už Kopyto je dost postaveno na kontrastu hlavní dvojice a ve druhém plánu se ve svém letním dobrodružství zabývá  otázkami existence štěstí a smůly. a kam až může  smůla člověka zavést.  Otec a otec už ale na kontrastu hlavních postav vyloženě staví, ale funguje to naprosto stoprocentně. Ano, tady sledujeme opravdu neskutečný střet povah (Neplač chlapče, chlapy nepláčou - Jen se vyplač, to ti udělá dobre)/Střet dvou, co se vzájemně trochu nasírají (Máme styčný body - Jaký styčný body? Vy chlastáte, on chlastá. Copak všichni ti, co chlastaj jsou vaši synové?), ale v oba nadchla představa, že by mohly být otcem, pro svého nezdárného chlapečka by se klidně i přetrhly....a kvůli své přehnané snaze a neznamé pravdě  občas tápou (Řekněte mu třeba: my jsme tvůj otec.)  Ale oba by chtěly být otcem a to možná tím nejlepším. A pán Pignon si tím třeba může i něco vyléčit...Třeba je to jeho druhé já.:D (ne tak přišlapnutý a víc svobodný.)....Ve druhém plánu se zde totiž vlastně řeší celková  role otců a Pierrova vzpomínka na házení dopisů otcovi do koše je až dojemná....Otec je otec zkrátka vzacné spojení  jemného humoru, ,rodinné linky...i trocha toho příjemně podaného  sentimentu a chápajícího pohledu na citlivé lidi dohromady.  Hudba Vladimira Cosmy tradičně ani nepotřebuje komentář. Naposledy tento jemný skvost viděn dva dny před  loňským Štedrým dnem na ČT 2. (15.07.2022)

Jeden z najoriginálnejších scénaristov Francis Veber, duchovný otec Françoisa Pignona (dedič tuláka Charlieho), si hravo poradil aj na režisérskom poste a nezaostal za Yvesom Robertom, režisérom série o blondínovi. Obzvlášť mu vyšla trilógia Kopyto, Otec a otec a Utečenci, v ktorej spojil Pierra Richarda a Gérarda Depardieu, dvoch famóznych hercov. Ten prvý hrá celým telom, je z rodu Funésa, len na rozdiel od funesovských hrdinov je tak trochu hračkou v rukách nemilosrdného osudu, teda Vebera. Funes dej určuje, Richard na dej reaguje, ale pozor! nie je to žiadny blbec, ako napríklad inšpektor Clouseau. Francois Pignon je v podstate génius. Depardieu hrá očami, je z rodu Gabina. A spolu to medzi nimi iskrí a horí. Jeden z najoriginálnejších scénaristov tak vytvoril jedno z najoriginálnejších hereckých spojení. Ak k tomu prirátame hudbu Vladimira Cosmu, vyjde z toho naozaj fantastická trilógia. To, že je neopakovateľná, sa ukázalo, keď Veber spojil Depardieua so Jeanom Renom vo filme Drž hubu. Tam hral skôr toho Pignona, aj keď sa tá postava volala ináč. Reno je skvelý, ale dvojica D plus R bola jedinečná. Ešte slabšie to vypálilo s tou Osinou. Ak by ste sa ma opýtali, ktorý film trilógie mám najradšej, bolo by to, ako keby ste sa matky opýtali, ktoré zo svojich troch detí má najradšej. Alebo lepšie - ako keby ste sa syna opýtali, ktorého zo svojich troch otcov má najradšej. (26.07.2020)

Já budu zde stručný, mám rád především P. R. a na neobvyklé spojení s G. D. jsem se docela těšil. Naproti klasickým Richardovým filmům postrádá tento opravdový humor. Něco málo se tam nachází, ale spojení tvrďáka a blba prostě nefunguje. Celý děj je chabý a vidím to spíše jako pokus dát dva vynikající francouzské herce 80. let dohromady. A ono to úplně nešlape. Ve filmu se navíc objevují první náznaky toho, jak Francie vypadala a že to nebyl úplně hezký pohled. Zkrátka šlo o lepší průměr, který zachraňoval především Pierre Richard. (02.12.2017)

Táto herecká konštalácia na mňa pôsobí doslova orgasticky.Podobne som si to užíval pri Gabinovi a Delonovi,hoci po umeleckej stránke sa to,samozrejme,nedá vôbec porovnávať.Depardieua milujem(ako herca,nie som gay)a Pierre Richard je pre mňa taký typický symbol novodobej francúzskej komédie s prvkami grotesky, na ktorú som dosť zaťažený.Bolo by naozaj dosť čudné,keby sa títo dvaja géniovia nestretli v spoločnom filme.Kĺudne ich mohlo byť viac. (11.01.2019)