Jean od Floretty

Slyšíte řvát cikády? Cítíte, jak žhne slunce a vysává život z rostlin, plodin a květin, na jejichž výnosu jste závislí? Tak to je přesně to místo v Provance, ve strmém, skalnatém údolí, tam, kde stojí starý, velký, opuštěný dům, ve zpustlèm okolí, kde i olivy mají problém. A přichází dědic Depardieu, se svou krásnou a nadanou manželkou a malou blonďatou dcerkou, s touhou, vytvořit zde skvělé bydlení a prosperující podnikání. Ono by to šlo, jenže - pozemek má málo vody. A tak se pinoží, pachtí, přichází o iluze i peníze.To takhle mladý soused, řečený Kohoutek, a jeho strýc, Yves Montand, možná něco ví...třeba, kde je pramen.Hmm..určitě výborný film, kde všichni tři protagonisté byli jednoduše vynikající.Naivní, nadšení, zoufalí, pracovití do úmoru, ale i zlí, chamtiví, mdlejšího rozumu, leč ten selský jim zůstal. A Provance je krásná, ač tyhle skalnaté vrchy opravdu nemusím. (01.01.2015)

Jean od Floretty je film s úžasným příběhem o chamtivosti, vypočítavosti, pokrytectví, předsudcích, sobectví, nekonečné tvrdohlavosti a takhle bych mohl pokračovat hodně dlouho. Zkrátka je to film o životě. Odehrává se v nádherném prostředí. Výborně zvolená Verdiho hudba. Úžasně herecky odkroucené. Skutečně jsem nenašel mnoho věcí k vytknutí. Na posilvestrovskou náladu a stav je rozhodně skvělá volba a velmi rád jsem jím odstartoval další rok. 4* (01.01.2013)

Kritický realismus může kvést i v naší době. Básník Provence Marcel Pagnol (1895-1974), který stojí v pozadí této filmové série, má svými pohledy do zřejmě meziválečné (?) jihovýchodní Francie, i Francie svého dětství, co nabídnout. Vrstevník např. našeho Jaroslava Havlíčka nebo výrazného představitele ruralistické generace Františka Křeliny či Švéda Moberga konfrontuje sluncem zalitou krajinu gaugoinovských či goghovských obrazů s nejpřízemnějšími pudy tamějších nejchamtivějších sedláků a statkářů. Dnes vyhynulý lidský typ je schopen všeho - i zničení slušného člověka. Trio Depardieu-Montand-Auteil v tomto tématu doslova exceluje; zvlášť silně působí Auteilova kreace sice přiboudlého, ale jinak stejně bezohledného jedince jako jeho neblahý strýc. Přidáme-li k tomuto triu čtvrté jméno, jméno slavného režiséra Clauda Berriho, jistota až geniální filmové kvality je takřka jistě zaručena. A s ní i nevšední divácký zážitek. (24.12.2010)

Na jedné straně venkovská tradice, strach, lhostejnost, touha po poli karafiátů a rozmnožení rodinného majetku, na druhé straně králíci, tykve a hrbatý idealista z města, jenž věří v pokrok a Boží Prozřetelnost. A z toho všeho je namíchán výtečný snímek, který končí jaksi velkopátečně, tragédií, vítězstvím lidské malosti a lakomství, bez otevřených vrátek pro lepší zítřky. Bude teprve na Manoně od pramene, aby se věci později daly do pořádku. Film by bez svého pokračování zůstal nedopovězený, přeci však stojí od kousek (kousíček) nad ním, neboť je syrovější, nezneskutečněný romantikou. O Dépardieuovu hereckém výkonu ani nemluvě... vím, že to je srovnávání hrušek s jablky, ale ani půvab Emmanuelle Béartové jako lepé Manony se mu nevyrovná. (07.07.2008)

Režisér Claude Berri mě nejprve uchvátil svým filmem, abych poté mohla poznat i knižní předlohu Marcela Pagnola a toto setkání se pro mě stalo osudovým. Poetickou výrazovost románu, kterou jsem si tak zamilovala dokázal režisér převést do živých obrazů okouzlujícího kraje Provence přesně jak ji vytvořil sám autor. Krásný a zároveň drsný kout země, kde pro člověka, který se zde nenarodil je všechno mnohem těžší. Obdivuji Jeanovo odhodlání bojovat s přírodou i nepřízní osudu. Gérard Depardieu tady bezesporu podal jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů a ani Yves Montand a Daniel Auteuil nezaostávají. Právě proto je tento snímek tak niterný a bolestný. Lidská chamtivost, závist a nepřejícnost má navrch před touhou žít s otevřeným srdcem, pracovitostí a dobrotou a věřit, že ostatní vám oplatí stejně. A nakonec ho zklamal i Bůh, který mu neseslal tolik potřebný déšť a zoufalý Jean volal k nebesům: „Já jsem hrbatý, copak to nevíš? Už jsem dost poznamenaný!“  (02.11.2023)