Ostrov

Totální filmovou poémou natočenou na téměř opuštěném soustroví v jihozápadním Japonsku se Šindóovi podařilo velmi věrohodně zachytit život lidí, kteří "jako mravenci bojují proti silám přírody". Nelítostné okolní podmínky nedávají rodině jinou možnost, než neustále dovážet pitnou vodu z pevniny. Film tak zachycuje nikdy nekončící cyklické úkony, které nepřeruší ani tragická událost (smrt syna), jež rodinu postihne. Dialogů oproštěný film pracuje s hypnoticky přesně se pohybující kamerou, která divákovi důsledně zprostředkovává obrazy každodennosti jednotlivých postav. Film je zbaven v podstatě jakékoli dramatické výstavby. Když už tu nějaký náznak zaznamenáme (úmrtí v rodině a následné truchlení matky), tak je víceméně ihned (otcem) utnut a jako diváci jsme opět jen svědky pokračující každodennosti. Ostrov je tou pravou filmovou esencí, kdy je přímo odkazováno k životu a jeho podstatě. (16.06.2011)

Výborný film s prvkami neorealizmu. Vo filme absentujú slová a celý je postavený na obrazotvornosti kameramana, ktorý sníma decentné herecké výkony hlavných predstaviteľov. Film ostrov je filmovou básňou , ktorá hovorí zaujímavo o jednoduchých životných peripetiách a radostiach. Každá jedna scéna, ktorá sa dotýka určitej témy - či už je to pohreb, oslava, detský spev, alebo deň voľna v meste - to všetko je na snímané a ozvučené neuveriteľne emotívnym spôsobom, čim vyvoláva v divákovi presne tie emócie, ktoré si scéna na dotvorenie atmosféry vyžaduje. Shindo vytvoril poetický, pomalý film, ktorý je vo svojej podstate krásny a veľmi ľudský - postavený na detailoch, v ktorom formálna stránka je rovnocenná s príbehovou. Pre mňa veľmi príjemný zážitok. (03.04.2012)

Na konci padesátých let čelila Šindóova produkční společnost Kindai eiga kjókai (Společnost moderního filmu) hrozbě bankrotu. Její filmy sice byly povětšinou pozitivně přijímané kritiky, ale nedokázaly přilákat dostatek diváků, aby na sebe dokázaly vydělat. V této situaci se režisér rozhodl za poslední peníze, jež představovaly desetinu obvyklého rozpočtu, realizovat ještě alespoň poslední film. Minimalistické drama Ostrov zobrazuje každodenní úděl rolnické rodiny, která žije na malém ostrově ve Vnitřním moři, kam není zavedená elektřina, ani zde není zdroj sladké vody. Otec s matkou každý den dovážejí vodu na pramici z nejbližšího města, aby s ní mohli zalévat svá vyprahlá políčka na strmých svazích ostrova. Vyprávění se soustředí na mechanické střídání každodenních namáhavých úkonů, kde jedinou změnou představuje střídání ročních období. Postavy svůj úděl příznačně nesou beze slov a film jejich tichou existenci ukazuje na pozadí přirozených ruchů prostředí a konejšivé hudby, která dnešním divákům evokuje přírodopisné dokumenty. Ačkoli Šindó na začátku vedle sebe staví významově podobné záběry lidských hrdinů a zvířat, není v jeho pohledu žádná jízlivost. Na rozdíl od jiného japonského režiséra Šóheie Imamury, který tuto paralelu pravidelně užíval k ozřejmění antropologického pohledu zdůrazňujícího pudovost lidské existence, Šindó ke svým postavám přistupuje s upřímným humanismem. Montáž nevyužívá k dosazování hodnotících významů, ale pouze jako prostředek zobrazení paralelních dějů. Právě střih v kombinaci s dlouhými záběry zde vyjadřují nepřetržité trvání lidského údělu. Film získal hlavní cenu na MFF v Moskvě a byl následně uveden do distribuce nejen v zemích Východního bloku, ale i na Západě. Zatímco zahraniční kritika pěla ódy na obraz prostého života, v Japonsku se Ostrov setkal s negativním přijetím. Začínající režisér a filmový kritik Nagisa Óšima například snímku vyčítal, že odevzdaností a pasivitou svých postav utužuje neadekvátní představy cizinců o Japoncích. Nicméně široké uvedení filmu v desítkách zahraničních zemí zachránilo Kindai eiga kjókai a s ní i režisérovu tvůrčí nezávislost. Šindó na Ostrov navázal dalším dramatem o přežívání člověka navzdory přírodě, tentokráte ovšem více vypjatým. Snímek Ningen (Člověk, 1962) zpracovává reálnou událost o námořnících, kteří na lodi poničené bouří čelí hladu a žízni. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Brilantní ukázka parametrické narace ve filmu o rodině, která žije na ostrově bez sladké vody, a tak si musí vodu dovážet sama z pevniny. Rodinu vlastně tvoří dva světy - svět dospělých žijících jednotvárným životem plným práce a svět dětí (dva chlapečci, kteří skoro připomínají postavy z Ozuových filmů). Ritualizovaný život dodává filmu rytmus, rodina je dokonale harmonická, muž a žena žijí v rovnováze (pravidelné střídání u veslování loďky) a stejně jako děti nepotřebují slova (ve filmu zazněly jen školní písně). Šindóův film je skutečným němým filmem, kde není potřeba slov, nejen hluchým filmem, kde dialogy pouze neslyšíme... Kdyby mi někdo držel pistoli u hlavy a chtěl po mně deset nejlepších filmů všech dob, Ostrov by mezi nimi byl. (13.01.2006)

Nezúčastněné pozorování tvrdého života čtyřčlenné rodiny, obývající ostrov, který je bez sladké vody, zato oplývá dostatkem vyprahlé země, skalisk a soli. Vytržením ze stereotypu povinností je jednou za čas podzimní slavnost anebo výlet do města, který se poštěstí díky výjimečně ulovené rybě. Monotonnost plaveb za sladkou vodou, následné zalévání rostlin a dalších povinností vytváří zvláštní atmosféru téměř až transu, která je ještě podpořena poetickými záběry mořských vln, pohrávajících si se šiškou, plující chobotnicí nebo rozvlněných stébel obilí. Odevzdanost postav osudu jen podporuje civilní herectví, které se většinu stopáže omezuje pouze na nejjemnější mimiku a nejen tím evokuje neorealismus. Přes všechnu lopotu lze ale z postav cítit harmonii a dojem, že jsou opravdu šťastné. SPOILER Nádech tragiky potom přináší až smrt dítěte. RELATIVNÍ KONEC SPOILERU Ta přichází právě ve chvíli, kdy na pevnině probíhají oslavy za odpalování ohňostrojů, což ještě zdůrazňuje izolovanost rodiny od okolního světa. Jakkoliv je ale bolest velká, život jde dál a je třeba se vrátit do koloběhu povinností (byť zdůraznění žalu emociálním výstupem, myslím si, nebylo nutné)… OPRAVDOVÝ KONEC SPOILERU (13.06.2011)