Ostrov

Krásné, výjimečné dílo s intenzivní atmosférou, podpořenou izolovaným prostředím či absencí dialogů. Můžeme doslova cítit běh ročních období a každodenní tvrdou dřinu a jen velký ignorant nepocítí obdiv k lidské práci a houževnatosti, jen málokdo si neuvědomí, o kolik nad hranicí možností by pro nás, zhýčkané městské povaleče (jasně, já vím, že se u těch počítačů tvrdě nadřem, ale přeci jen...), takový život byl. Jeden obzvláště vnímavý jedinec zde označuje snímek za "rádobyhluboký" - to mi přijde vrcholně směšné, je zjevné, že Shindo se o žádný ponor nesnažil, styl je minimalistický, popisný až dokumentaristický a vše je velmi zřejmé a jednoduché, tedy pravdou je spíše opak. Namáhavé činnosti, kterými je film vzhledem k tématu prosycen, i nepřítomnost dialogů, vedou aktéry (Taiji Tonoyama ve své patrně největší roli a tradičně uhrančivá Nobuko Otowa) k jednoznačně "fyzickému herectví", které je radost sledovat (ono když se člověk lopotí do svahu s desátým vědrem vody, není už toho potřeba moc hrát;). (08.08.2009)

Unikátní filmová lyrika, neúprosný koloběh lidského života znázorněný pomocí úsporných filmařských prostředků, opakujícího se hudebního motivu a cyklického vyprávění beze slov. Jsou-li filmy, o kterých lze říci, že svými formálními volbami a strukturou stoprocentně, ale opravdu stoprocentně zužitkovaly a zároveň zvýraznily sdílené morální a ideové hodnoty, Ostrov je jedním z nich. (28.02.2017)

Na konci padesátých let čelila Šindóova produkční společnost Kindai eiga kjókai (Společnost moderního filmu) hrozbě bankrotu. Její filmy sice byly povětšinou pozitivně přijímané kritiky, ale nedokázaly přilákat dostatek diváků, aby na sebe dokázaly vydělat. V této situaci se režisér rozhodl za poslední peníze, jež představovaly desetinu obvyklého rozpočtu, realizovat ještě alespoň poslední film. Minimalistické drama Ostrov zobrazuje každodenní úděl rolnické rodiny, která žije na malém ostrově ve Vnitřním moři, kam není zavedená elektřina, ani zde není zdroj sladké vody. Otec s matkou každý den dovážejí vodu na pramici z nejbližšího města, aby s ní mohli zalévat svá vyprahlá políčka na strmých svazích ostrova. Vyprávění se soustředí na mechanické střídání každodenních namáhavých úkonů, kde jedinou změnou představuje střídání ročních období. Postavy svůj úděl příznačně nesou beze slov a film jejich tichou existenci ukazuje na pozadí přirozených ruchů prostředí a konejšivé hudby, která dnešním divákům evokuje přírodopisné dokumenty. Ačkoli Šindó na začátku vedle sebe staví významově podobné záběry lidských hrdinů a zvířat, není v jeho pohledu žádná jízlivost. Na rozdíl od jiného japonského režiséra Šóheie Imamury, který tuto paralelu pravidelně užíval k ozřejmění antropologického pohledu zdůrazňujícího pudovost lidské existence, Šindó ke svým postavám přistupuje s upřímným humanismem. Montáž nevyužívá k dosazování hodnotících významů, ale pouze jako prostředek zobrazení paralelních dějů. Právě střih v kombinaci s dlouhými záběry zde vyjadřují nepřetržité trvání lidského údělu. Film získal hlavní cenu na MFF v Moskvě a byl následně uveden do distribuce nejen v zemích Východního bloku, ale i na Západě. Zatímco zahraniční kritika pěla ódy na obraz prostého života, v Japonsku se Ostrov setkal s negativním přijetím. Začínající režisér a filmový kritik Nagisa Óšima například snímku vyčítal, že odevzdaností a pasivitou svých postav utužuje neadekvátní představy cizinců o Japoncích. Nicméně široké uvedení filmu v desítkách zahraničních zemí zachránilo Kindai eiga kjókai a s ní i režisérovu tvůrčí nezávislost. Šindó na Ostrov navázal dalším dramatem o přežívání člověka navzdory přírodě, tentokráte ovšem více vypjatým. Snímek Ningen (Člověk, 1962) zpracovává reálnou událost o námořnících, kteří na lodi poničené bouří čelí hladu a žízni. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Nezúčastněné pozorování tvrdého života čtyřčlenné rodiny, obývající ostrov, který je bez sladké vody, zato oplývá dostatkem vyprahlé země, skalisk a soli. Vytržením ze stereotypu povinností je jednou za čas podzimní slavnost anebo výlet do města, který se poštěstí díky výjimečně ulovené rybě. Monotonnost plaveb za sladkou vodou, následné zalévání rostlin a dalších povinností vytváří zvláštní atmosféru téměř až transu, která je ještě podpořena poetickými záběry mořských vln, pohrávajících si se šiškou, plující chobotnicí nebo rozvlněných stébel obilí. Odevzdanost postav osudu jen podporuje civilní herectví, které se většinu stopáže omezuje pouze na nejjemnější mimiku a nejen tím evokuje neorealismus. Přes všechnu lopotu lze ale z postav cítit harmonii a dojem, že jsou opravdu šťastné. SPOILER Nádech tragiky potom přináší až smrt dítěte. RELATIVNÍ KONEC SPOILERU Ta přichází právě ve chvíli, kdy na pevnině probíhají oslavy za odpalování ohňostrojů, což ještě zdůrazňuje izolovanost rodiny od okolního světa. Jakkoliv je ale bolest velká, život jde dál a je třeba se vrátit do koloběhu povinností (byť zdůraznění žalu emociálním výstupem, myslím si, nebylo nutné)… OPRAVDOVÝ KONEC SPOILERU (13.06.2011)

Minimalistický snímek donekonečna se opakující úmorné dřiny, drobných radostí a trpného lidského údělu. Na druhé straně světa než Hemingwayův stařec vybojovává den po dni svůj souboj o obživu rodina rolníků. Na temeni ostrova obhospodařují své pole, ale vodu musí dovážet na loďce z pevniny. Tam a zpět, tam a zpět - několikrát za den, nesčíslněkrát za rok a tak po celý svůj život. Všechno v rytmických intervalech mořských vln či proměn ročních období zatímco se seje, sklízí ... a umírá. Roste před námi monumentální obraz lidského úsilí a nepoddajné vůle, ale zároveň si při konfrontaci s technologickým pokrokem doby nostalgicky uvědomujeme, že tu odchází jeden z tradičních způsobů života. (29.12.2007)