Ostrov

Na konci padesátých let čelila Šindóova produkční společnost Kindai eiga kjókai (Společnost moderního filmu) hrozbě bankrotu. Její filmy sice byly povětšinou pozitivně přijímané kritiky, ale nedokázaly přilákat dostatek diváků, aby na sebe dokázaly vydělat. V této situaci se režisér rozhodl za poslední peníze, jež představovaly desetinu obvyklého rozpočtu, realizovat ještě alespoň poslední film. Minimalistické drama Ostrov zobrazuje každodenní úděl rolnické rodiny, která žije na malém ostrově ve Vnitřním moři, kam není zavedená elektřina, ani zde není zdroj sladké vody. Otec s matkou každý den dovážejí vodu na pramici z nejbližšího města, aby s ní mohli zalévat svá vyprahlá políčka na strmých svazích ostrova. Vyprávění se soustředí na mechanické střídání každodenních namáhavých úkonů, kde jedinou změnou představuje střídání ročních období. Postavy svůj úděl příznačně nesou beze slov a film jejich tichou existenci ukazuje na pozadí přirozených ruchů prostředí a konejšivé hudby, která dnešním divákům evokuje přírodopisné dokumenty. Ačkoli Šindó na začátku vedle sebe staví významově podobné záběry lidských hrdinů a zvířat, není v jeho pohledu žádná jízlivost. Na rozdíl od jiného japonského režiséra Šóheie Imamury, který tuto paralelu pravidelně užíval k ozřejmění antropologického pohledu zdůrazňujícího pudovost lidské existence, Šindó ke svým postavám přistupuje s upřímným humanismem. Montáž nevyužívá k dosazování hodnotících významů, ale pouze jako prostředek zobrazení paralelních dějů. Právě střih v kombinaci s dlouhými záběry zde vyjadřují nepřetržité trvání lidského údělu. Film získal hlavní cenu na MFF v Moskvě a byl následně uveden do distribuce nejen v zemích Východního bloku, ale i na Západě. Zatímco zahraniční kritika pěla ódy na obraz prostého života, v Japonsku se Ostrov setkal s negativním přijetím. Začínající režisér a filmový kritik Nagisa Óšima například snímku vyčítal, že odevzdaností a pasivitou svých postav utužuje neadekvátní představy cizinců o Japoncích. Nicméně široké uvedení filmu v desítkách zahraničních zemí zachránilo Kindai eiga kjókai a s ní i režisérovu tvůrčí nezávislost. Šindó na Ostrov navázal dalším dramatem o přežívání člověka navzdory přírodě, tentokráte ovšem více vypjatým. Snímek Ningen (Člověk, 1962) zpracovává reálnou událost o námořnících, kteří na lodi poničené bouří čelí hladu a žízni. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Zobrazenie ťažkého života štvorčlennej rodiny je hlavne cez dlhé scény nosenia vody loďkou na závlahu vyprahnutej zemi a pitie z neďalekej pevniny. Následne treba vodu vyniesť vo dvoch geletách na ramenách do strmého kopca, kde obývajú skromný príbytok. Syzifovská drina sa môže zdať z dnešného pragmaticky rýchleho sveta nudná, ale nie je to tak. Ako aj dnes, tak aj v príbehu býva každé zaváhanie tvrdo potrestané ( scéna s vyliatou vodou ). V rodine panuje symbióza, každý má svoj diel práce a mlčky ho znáša. Či už je to zúrodňovanie pôdy vytrhávaním pňa s koreňmi zo zeme, alebo prvým úlovkom ryby jedného zo synov. Na prvý pohľad bezútešný život má v sebe aj svoje čaro v maličkých radostiach ( spomínaný synov úlovok ). Film pôsobí ako očistec, nie sú potrebné slová, všetko je vyjadrené obrazom a nádhernou hudbou Hikariho Hayashiho. (28.06.2011)

Totální filmovou poémou natočenou na téměř opuštěném soustroví v jihozápadním Japonsku se Šindóovi podařilo velmi věrohodně zachytit život lidí, kteří "jako mravenci bojují proti silám přírody". Nelítostné okolní podmínky nedávají rodině jinou možnost, než neustále dovážet pitnou vodu z pevniny. Film tak zachycuje nikdy nekončící cyklické úkony, které nepřeruší ani tragická událost (smrt syna), jež rodinu postihne. Dialogů oproštěný film pracuje s hypnoticky přesně se pohybující kamerou, která divákovi důsledně zprostředkovává obrazy každodennosti jednotlivých postav. Film je zbaven v podstatě jakékoli dramatické výstavby. Když už tu nějaký náznak zaznamenáme (úmrtí v rodině a následné truchlení matky), tak je víceméně ihned (otcem) utnut a jako diváci jsme opět jen svědky pokračující každodennosti. Ostrov je tou pravou filmovou esencí, kdy je přímo odkazováno k životu a jeho podstatě. (16.06.2011)

Unikátní filmová lyrika, neúprosný koloběh lidského života znázorněný pomocí úsporných filmařských prostředků, opakujícího se hudebního motivu a cyklického vyprávění beze slov. Jsou-li filmy, o kterých lze říci, že svými formálními volbami a strukturou stoprocentně, ale opravdu stoprocentně zužitkovaly a zároveň zvýraznily sdílené morální a ideové hodnoty, Ostrov je jedním z nich. (28.02.2017)

Brilantní ukázka parametrické narace ve filmu o rodině, která žije na ostrově bez sladké vody, a tak si musí vodu dovážet sama z pevniny. Rodinu vlastně tvoří dva světy - svět dospělých žijících jednotvárným životem plným práce a svět dětí (dva chlapečci, kteří skoro připomínají postavy z Ozuových filmů). Ritualizovaný život dodává filmu rytmus, rodina je dokonale harmonická, muž a žena žijí v rovnováze (pravidelné střídání u veslování loďky) a stejně jako děti nepotřebují slova (ve filmu zazněly jen školní písně). Šindóův film je skutečným němým filmem, kde není potřeba slov, nejen hluchým filmem, kde dialogy pouze neslyšíme... Kdyby mi někdo držel pistoli u hlavy a chtěl po mně deset nejlepších filmů všech dob, Ostrov by mezi nimi byl. (13.01.2006)