Černá kočka

O pár let mladší sestřička Onibaby s téměř totožným kabátem. Čekejte tedy jakousi rodinnou tragédii se silným důrazem na vizuální estetiku, která v černobílém formátu kouzlí velmi zajímavé obrazy. Pro japonské filmy té doby natolik typická hra se zvuky je samozřejmě obsažena i zde, jen mi přijde, že její užití je v některých momentech dost bizarní: třeba úvodní chlastání samurajů z potoka, co je "obohaceno" o monotónní polykání někoho u mikrofonu - to jsem myslel, že se počůrám smíchy. Kouká se na to ale poměrně dobře, takže ani nebolí poslední třetina, která se po vyložení karet docela vleče. (10.03.2016)

Černá kočka je kaidan (strašidelný příběh), který těží z dlouhé literární tradice tohoto žánru (ve filmu byl již zpracován např. Mizogučim) a nadpřirozeno tu oproti Onibabě funguje jako právoplatný element Symbolika zaobírající se válkou, odplatou a vášní ovšem zůstává. Přesto ale díky zvolenému zpracování není Černá kočka pouhou kopií Onibaby jako spíše její zajímavou variací. - - - HUDBA: Hikaru Hajaši (21.06.2008)

Velmi silná a nestupidní duchařina. Příběh je klasický kaidan (japonský ústně podávaný příběh, ideální na léto, protože vám běhá mráz po zádech – to není můj výmysl :). Kaidan má obyčejně kolem poloviny času než tento film (nebo i jen 10 minut, ale ne 100). A je to bohužel poznat. První půlhodinu jsem si poposedal a padala mi čelist, jak dokonalou práci s obrazem a zvukem sleduji. Skvělá černobílá, v barvě by jen těžko fungoval. Tou dobou se ale nějak vytratilo tempo a přehouplo se to do čtvrthodinky nudy... Pak přišel zásadní obrat, kdy teprve v polovině filmu začalo něco velmi neobvyklého – myslím i na duchařský příběh. Velmi se mi líbilo, do čeho je hlavní hrdina vtažen. Jenže, trvalo-li by dohrání zbytku příběhu dvacet minut, byla by to dokonalost sama. Takhle jsem si myslel něco o tom, jak je hlavní hrdina hrozně jednoduchý, bez schopnosti základní dedukce, a proč se chová tak nelogicky. Místy za šest hvězd, místy tak za tři max. Budu-li srovnávat jako řada lidí s Onibabou... tak ani náhodou! Ta je skvěle dotaženě stylizovaná a rytmizovaná... A funguje bez slabých míst. (22.06.2012)

Počínaje Onibabou se centrálním motivem filmů Kaneta Šindóa stala sexualita, především v souvislosti s ženskou tělesností. Současně ale režisér zůstal věrný i tematickému zaměření své předchozí tvorby, neboť se nadále věnoval osudům lidí, kteří přežívali navzdory silám, jimž se nemohli vzepřít – ať už v podobě přírody či sociálního statutu. Černá kočka byla po Onibabě a Akuto (Darebák, 1965) třetím režisérovým filmem zasazeným do doby feudálního Japonska a především se starším z těchto titulů vykazuje mnohé paralely. Lze dokonce říci, že Černá kočka představuje pomyslnou snahu vstoupit podruhé do stejné řeky, přinejmenším z hlediska diváckého úspěchu. Oba snímky přejímají inspiraci z divadla nó, vycházejí ze zlidovělých buddhistických příběhů a jejich hlavními postavami jsou tchýně a snacha, jež zabíjejí samuraje. Na paralele mezi oběma filmy byla ostatně postavena propagace filmu v zahraničí, když namísto prostého překladu původního názvu, jenž znamená Černá kočka v bambusovém háji, byl novější snímek v řadě zemí uváděn pod tajnosnubným titulem Kuroneko. Podobně jako v případě Onibaby se i o Černé kočce často mluví jako o hororu, což ale může být zavádějící. Na rozdíl od novodobých západních hororů, které v jádru pojednávají o narušení důvěrně známé reality nadpřirozenem, jež ohrožuje nejen životy, ale především i racionální jistoty postav, má Šindóův film blíže k japonské tradici kaidanů. Tato vyprávění s nadpřirozenými elementy vycházejí z didaktických buddhistických příběhů o karmické kauzalitě a duše zesnulých se zde mstí na vinících či jejich budoucích pokoleních. Tomu také odpovídá styl Černé kočky, který namísto afektu typického pro západní žánrové snímky spřádá v delikátním tempu uhrančivé kamerové kompozice. Fantaskní vyprávění o dvou ženách, jež coby přízraky zabíjí samuraje, kteří je před lety zneuctili a zavraždili, je umocněno jedním z nejklasičtějších motivů japonské narativní kultury. Koncept giri-nindžó, neboli konflikt společenských závazků a osobních emocí, představuje ústřední dramatický prvek většiny vážných samurajských dramat či klasických tragických romancí. Šindó ho využívá k tomu, aby původní buddhistickou moralitu posunul do hořkého dramatu, jehož aktéři právě kvůli svým závazkům ve světech živých i mrtvých nemohou dojít štěstí a klidu. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Samurajové jsou zvyklí brát si vše, čeho se jim zamane. Jednou si ale kromě standardního vojenského žoldu (potrava a sex) vezmou v dlouhé a působivé scéně i životy dvou žen - dcery a matky. Jejich nenávist však nemíní opustit tento svět nadobro a tak se v temném bambusovém lese, kde se ozývají pouze bubny a kočičí mňoukání, zrodí kromě "prvního jürei filmu" i krvavá msta převracející představu samurajů o světě naruby. Kuroneko je v podstatě nepřímým pokračováním Onibaby, téměř totožný je způsob budování hororové atmosféry a podobnost nezapře ani v příběhu, který si opět hraje s nadpřirozenem a zabývá se "žánrovými" pojmy jako láska, čest a odplata. Oproti Onibabě je ale vyprávění více konkrétní a nenechává tolik prostoru pro vlastní představivost. Obecně z ní Kuroneko těží více, než je zdrávo, zážitek to ale není o mnoho méně působivý. (30.07.2007)